48 C 53/2020-23 — Okresní soud v Mostě

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ust. § 157 odst. 4 o. s. ř. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 396 Kč. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující pouze jistina za vystavení kvalifikovaného osobního certifikátu, kterou žalovaný nezaplatil s úroky z prodlení. Žalobkyně jakožto akreditovaný poskytovatel certifikačních služeb uzavřela s žalovaným dne [datum] smlouvu o poskytování certifikačních služeb [číslo] téhož dne žalovaný požádal o vydání kvalifikovaného osobního certifikátu. Žalobkyně mu jej vydala v souladu se smlouvou a tím jí vznikl nárok na úhradu ceny dle ceníku. Poskytnutí služby bylo završeno vydáním konkrétního certifikátu. Žalovaný službu nikdy nereklamoval. Žalobkyně vystavila fakturu [číslo] na částku 396 Kč ze dne [datum] splatnou dne [datum]. Žalovaný žalovanou částku ač upomenut neuhradil. Žalobkyně dále požaduje zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč dle § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný nereklamoval nefunkční certifikát, neobrátil se na technickou podporu žalobkyně, nelze to tak žalobkyni přičítat k tíži. Žalovaný podal proti vydanému platebnímu rozkazu odpor a uvedl, že nedošlo k naplnění smlouvy, neboť nebyla funkční instalace certifikátu. Z toho důvodu byla smlouva vypovězena dne [datum] O tomto informoval zástupce žalobkyně. Soud ve věci rozhodl dle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání za souhlasu účastníků řízení. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, kdy má za prokázané, a ostatně i nesporné, že byla uzavřena mezi účastníky řízení smlouva o poskytování certifikačních služeb [číslo] to na dobu neurčitou, žalovanému byl vystaven dne [datum] kvalifikovaný osobní certifikát s platností jednoho roku. Dále bylo prokázáno, že byl uzavřen dodatek [číslo] k této smlouvě, kdy obě strany podepsaly, že se dohodly na ukončení smlouvy ke dni [datum]. V ceníku je cena stanovena ve výši 396 Kč za Kvalifikovaný osobní certifikát (1 rok). Soud proto dospěl k závěru, že se obě smluvní strany dohodly na omezení platnosti smlouvy uzavřené na dobu neurčitou na dobu určitou od [datum] do [datum] (jednostrannou výpověď žalovaného soud neakceptoval, neboť její součástí nebyl projev vůle žalobkyně ukončit smlouvu, nemůže jí tak být dávána k tíži), zároveň cena Kvalifikovaného osobního certifikátu 396 Kč je stanovena ceníkem za dobu 1 roku. Soud tento výklad použil, neboť výklad Ceníku je nejednoznačný a nejednoznačnost ceníku tak jde k tíži žalobkyně, jakožto autora tohoto ceníku, je-li jiný výklad možný a rozumný. Tento výklad je i v souladu s tím, že žalobkyně souhlasila s ukončením smlouvy o poskytování certifikačních služeb uzavřené s žalovaným na dobu neurčitou. Skutečnost, že sama žalobkyně uzavřela tuto smlouvu na dobu neurčitou, vyvrací pozdější tvrzení žalobkyně, že vystavením certifikátu byla smlouva naplněna. Není pak důvod smlouvu uzavírat na dobu neurčitou, když tato by měla být naplněna ještě v den jejího uzavření. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Co se týče právního posouzení soud vycházel z ustanovení § [číslo] odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) účinného od 1. 1. 2014, který mimo jiné stanoví, že:„ … řídí se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. …“ Soud proto s ohledem na vznik právních poměrů věc posoudil dle právní úpravy zák. č. 89/2012 Sb. Po právní stránce soud věc posoudil jako nepojmenovanou smlouvu dle § 1746 odst. 2 o.z., který stanoví, že strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení poměrné části z roční ceny certifikátu a to za dobu od jeho vystavení [datum] do prokazatelného ukončení smlouvy na dobu neurčitou do [datum], tedy za 142 dní, tedy 38,9% roku, proto přiznal žalobkyni 38,9% z částky 396 Kč, tedy částku 154 Kč. Co do zbytku jistiny soud žalobu zamítl. V rámci právního posouzení prodlení soud vycházel z § 1968 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Soud proto žalobkyni přiznal úrok z prodlení pouze z části jistiny 154 Kč, se kterou byla žalobkyně úspěšná, a ve zbylé výši úroků z prodlení žalobu zamítl. Ohledně nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč soud vyšel z § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., které stanoví, že jde-li o vzájemný závazek podnikatelů … činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1 200 Kč. Jedná se o samostatný nárok existující mimo náhradu nákladů řízení. Jelikož tato částka má hradit náklady na upomínky, výzvy k úhradě, administraci dluhu apod., byla stanovena právním předpisem jako paušální, bez ohledu na výši dlužné částky, neboť výše nahrazovaných nákladů se neodvíjí od výše dlužné částky. Nákladově je jedno, zda je dlužník upomínán o 10 Kč nebo 100 000 Kč. V právní úpravě není stanoveno, že by se tento nárok měl poměrně krátit s ohledem na úspěch či neúspěch ve sporu. Dle soudu se v tomto směru projevuje odlišnost nákladů spojených s uplatněním pohledávky od náhrady nákladů řízení. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit ji žalobkyni ve výši stanovené nařízením vlády jako paušální, když žalovaný uzavřel smlouvu s žalobkyní jako podnikatel. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 85 Kč, přičemž tato částka představuje 28,28 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,14 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 35,86 %). Tyto náklady sestávají z paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka řízení dle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 151 odst. 3 o.s.ř. za podaný odpor. Dle názoru soudu nelze do poměru úspěchu započítávat paušální náklady spojené s uplatněním pohledávky, neboť jejich výše je stanovena právní předpisem a sami o sobě nejsou předmětem sporu, ze kterého se počítá poměr úspěchu.