22 C 416/2020-23 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení byla pohledávka žalobkyně ve výši 2 000 Kč z titulu smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] a žalovanou dne [datum]. Konkrétně byly předmětem řízení nezaplacená smluvní pokuta vyúčtovaná žalované z důvodu, že nevrátila zapůjčené zařízení [anonymizováno 10 slov]) [právnická osoba], ač tak učinit v souladu se smlouvou do sedmi dnů od ukončení předmětné smlouvy měla. 2. Z listinných důkazů soud zjistil, že [právnická osoba] uzavřela se žalovanou předmětnou smlouvu, v níž se zavázala poskytovat žalované mj. službu [anonymizována dvě slova]. Za tím účelem pronajala žalované uvedené zařízení [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Žalovaná řádně nehradila poplatky za služby na základě předmětné smlouvy poskytované, proto [právnická osoba] od předmětné smlouvy písemně odstoupila, a to dne [datum]. V předmětné smlouvě se žalovaná zavázala uhradit smluvní pokutu dle ceníku, pokud nevrátí pronajaté přijímací zařízení včas a v pořádku (7.4 a 7.5 smluvních podmínek). V souladu s čl. 7 Všeobecných podmínek poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací (dále jen Všeobecné podmínky) byla žalovaná povinna vrátit předmětné zařízení, které jí bylo pronajato, na vlastní náklady osobně či na kontaktní místo s odkazem na příslušné internetové adrese nebo do distribučního skladu nejpozději do 14 dnů od data ukončení předmětné smlouvy. Nevrátí-li žalovaná takové zařízení v uvedené lhůtě, je poskytovatel oprávněn vyúčtovat žalované smluvní pokutu dle ceníku (čl. 7 Všeobecných podmínek). Dle ceníku [právnická osoba] činila smluvní pokuta za nevrácení pronajatého zařízení částku 2 000 Kč Smluvní podmínky učinily smluvní strany součástí smlouvy samotné, avšak jejich text nebyl stranami podepsán. 3. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] došlo k postoupení žalované pohledávky na žalobkyni. 4. Právní posouzení nároku žalobkyně se opírá o z. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (zejména § 61 a násl. zákona), §409, §410, §1810 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), když soud shledal, že předmětná smlouva je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu §1810 o. z. 5. Podle §1810 o. z. ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. 6. Podle §419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 7. Podle §420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. 8. S ohledem na skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně jednal se žalovanou v rámci své podnikatelské činnosti, naopak žalovaná jednala jako spotřebitel ve smyslu §419 o. z., je třeba rovněž učinit závěr, že předmětná smlouva je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu §1810 a násl. o. z. 9. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11, a to v jeho právní větě uvádí, že:„ V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).“ 10. Ústavní soud mj. vyšel z toho, že:„ Je třeba zdůraznit, že obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.“ (viz b. 30 uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR). 11. Soud v souladu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR při výkladu předmětné smlouvy ve spojení se smluvními podmínkami a ceníkem původní smluvní strany stanovujícím konkrétní výši smluvní pokuty, pokud se týká ujednání o žalované smluvní pokutě, dospěl k závěru, že [právnická osoba] v rozporu s citovaným nálezem ÚS ČR učinila ujednání o smluvní pokutě součástí všeobecných obchodních podmínek (ceníku služeb), resp. v samotné smlouvě odkázala v otázce podmínek pro vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty a dále výpočtu výše smluvní pokuty na svůj ceník. 12. S ohledem na výše uvedené soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť ujednání o podmínkách vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty a o výši smluvní pokuty nebylo součástí smlouvy samotné, nýbrž bylo součástí žalovanou nepodepsaných smluvních podmínek a ceníku původní smluvní strany, na který v hlavním textu smlouvy strany pouze poukázaly. 13. O postoupení žalované pohledávky bylo rozhodnuto v souladu s §1879 a násl. z. č. 89/2012Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.). Podle §1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 14. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 15. Ve věci měla plný úspěch žalovaná, avšak soud ze spisu zjistil, že žalované dosud náklady řízení nevznikly. 16. Soud ve věci nenařídil jednání, neboť postupoval v souladu s §115a o. s. ř., podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 17. Žalobkyně ve věci uvedla, že pokud soud shledá, že tvrzené, resp. dokládané skutečnosti jsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu vyhověno, žalobce souhlasí, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Žalobkyně rovněž poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1696/2005. 18. Právní věta rozsudku NS ČR ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 zní:„ K projednání věci samé není třeba ve smyslu ustanovení § 115a o.s.ř. nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemena tvrzení a důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé tedy byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěný skutkový stav věci.“ 19. V souladu s §115a o. s. ř. a s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR soud uvádí, že postupu zakotveného v §115a o. s. ř. může soud využít v případě, že lze ve věci rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a za podmínky, že s tímto postupem účastníci souhlasí. Toto zákonné ustanovení se žádným způsobem nedotýká rozhodnutí samotného, resp. způsobu, jakým bude ve věci rozhodnuto. Pokud se žalobkyně zabývala ve svém písemném vyjádření ze dne [datum] tím, že souhlasí s tím, aby soud podle §115a o. s. ř. postupoval pouze v případě, pokud bude žalobě vyhověno, nijak se nevyjádřila k otázce, zda souhlasí s tím, aby soud ve věci rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů. V souladu s tím, že se k této otázce nevyjádřila, soud rozhodl v souladu s §115a o. s. ř.