44 C 109/2020-29 — Okresní soud v Mostě

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Žalobkyně se domáhá zaplacení v předmětu uvedené částky s odůvodněním, že dne [datum] uzavřeli účastníci smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací (dále jen„ předmětná smlouva“), na základě které byl žalované poskytován internet (smlouva [číslo]) a též služby televizního vysílání prostřednictvím internetu, a to až dne [datum] (smlouva [číslo]), kdy byly smlouvy ukončeny. V souvislosti s tím bylo žalované zapůjčeno zařízení [anonymizováno] /CA modul (M91811ED4918) a modem TP link TD-W9970B ([číslo]) pro poskytování těchto služeb (dále je„ zařízení“). Podle čl. 4 zvláštních podmínek pro službu Kombinované televize čl. 13 2. zvláštních podmínek pro službu DIGI internet, měla žalovaná do deseti dnů od ukončení smlouvy vrátit poskytnutá zařízení, což neučinila. Pro tento případ účastníci sjednali smluvní pokutu, kterou je žalovaná povinna zaplatit ve výši 5 000 Kč za každé zařízení. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud zjistil, že mezi účastníky (původně [právnická osoba]) byly uzavřeny předmětné smlouvy, jejíž součástí jsou podmínky poskytování těchto konkrétních veřejně dostupných služeb elektronických komunikací žalobkyně (dále jen„ podmínky“). Na základě uzavřených smluv dal žalobce žalované do užívání výše uvedená zařízení formou nájmu, což žalovaná stvrdila svým podpisem na každé ze smluv. V části smlouvy označené I je prohlášení, že žalovaná bere na vědomí a uzavřením této smlouvy souhlasí se smluvními pokutami, mimo jiné s pokutou ve výši 5 000 Kč za nevrácení poskytnutého koncového zařízení. Ve zvláštních podmínkách uvedených výše (č.l. 4 podmínek k poskytování internetu a 13. 2. podmínek k poskytování televizního vysílání) je uvedeno, že v případě ukončení smlouvy je účastník povinen vrátit technické zařízení ve stavu, který odpovídá běžnému opotřebení, a to nejpozději do 10 dnů od ukončení (případě částečnému ukončení) smlouvy, přičemž jeho vrácením se podle ustanovení následujícího míní jeho odeslání a doručení na adresu skladů poskytovatele uvedených na webových stránkách poskytovatele, protokolární odevzdání technikovi nebo odevzdání v provozovně poskytovatele. Po stránce právní na projednávanou věc dopadá § 61 a násl. zák.č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. V projednávané věci je zřejmé, že mezi účastníky se jedná o vztah dodavatele a spotřebitele, neboť při uzavírání smlouvy žalobce jednal v rámci své podnikatelské činnosti; žalovaný však jako fyzická osoba nikoli. Uzavřená smlouva je tedy zároveň smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 1810 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ OZ“). Úprava spotřebitelských smluv vychází ze směrnice Rady [číslo] z [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Zákon v § [číslo] zakazuje ve spotřebitelských smlouvách ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Předmětná smlouva byla uzavřena s tím, že poskytované služby není prakticky možné realizovat bez žalobkyní poskytnutých zařízení. Bylo proto v zájmu poskytovatele služeb tato zařízení poskytnout, ostatně ve smluvních podmínkách je účastník upozorňován na skutečnost, že použije -li účastník jiné koncové zařízení než z distribuce žalobkyně, negarantuje mu žalobkyně plnou funkčnost poskytované služby. Přesto, a to zcela v rozporu s požadavkem dobré víry, v případě ukončení smlouvy je to žalovaná, kdo má povinnost tato zařízení vrátit, a to ve velmi krátké lhůtě a nikoli opět osobě, která zařízení případně instalovala a zprovoznila, ale na adresu žalobce tam blíže nespecifikovanou, s odkazem na internetové stránky žalobce. Tato nerovnováha jde zjevně k tíži spotřebitele, když nesplnění povinnosti vrátit zařízení dle těchto podmínek stíhá sankce smluvní pokuty v nezanedbatelné výši. Ne bezvýznamné se pro účely tohoto právního posouzení jeví skutečnost, že předmětná smlouva o poskytování služeb elektronických komunikací je smlouvou formulářového typu, ujednání o vzniku nároku na smluvní pokutu je dílem součástí smlouvy a dílem součástí smluvních podmínek a účastník nemá jinou možnost, než na podmínky poskytovatele přistoupit. Konkrétně v textu smlouvy samotné se poukazuje na povinnost zaplatit pokutu mimo jiné v případě nevrácení zařízení (i v případě porušení dalších povinností výhradně vždy žalovanou, žalobkyní však nikoli), jakým způsobem a zejména v jaké lhůtě tak má účastník učinit, je však popsáno až v obchodních podmínkách. Zanedbatelná není ani skutečnost, že v případě smlouvy [číslo] se jedná o shrnutí podmínek pro uzavření smlouvy/hlasového souhlasu, tedy je otázkou, zda při uzavření smlouvy přijetím nabídky došlo i k ujednání o smluvní pokutě, když úhradu smluvní pokuty bere účastník smlouvy„ na vědomí“ zřejmě až podpisem žalobkyní předložené listiny. S ohledem na výše uvedené soud shledal ujednání o vzniku nároku na smluvní pokutu v rozporu s § 1813 OZ a nepřihlédl k nim. Soud proto žalobu zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy úspěch ve věci měla žalovaná, avšak z obsahu spisu nebylo zjištěno, že by jí nějaké náklady v souvislosti s tímto řízení vznikly.