44 C 5/2022-37 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobce se domáhal zaplacení v předmětu uvedené sumy peněz s odůvodněním, že právní předchůdce žalobkyně (společnost [právnická osoba]) uzavřela se žalovaným prostředky na dálku (prostřednictvím webových stránek na [webová adresa]) smlouvu o úvěru, na základě které se zavázala poskytnou žalovanému 10 000 Kč (což učinila dne [datum] převodem na účet žalovaného) a žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou jistinu s poplatkem za poskytnutý úvěr ve výši 5 350,32 Kč nejpozději do [datum]. Žalovaný dlužnou částku ani po upomínce nezaplatil. 2. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni smlouvou ze dne [datum]. 3. K úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že byl lustrován v dostupných databázích (ISIR, [příjmení], BRKI, CRKI) a na základě údajů v nich poskytovatel neměl pochybnost o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Pro případ, že by soud dospěl k závětu o neplatnosti smlouvy o úvěru žalobkyně navrhla, nechť soud přizná žalobci právo na zaplacení poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení. 4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a k jednání se, stejně jako žalobce, nedostavil. 5. Soud ze sdělení banky ze dne [datum] a [datum] (č.l. 21 a 27 – 30) zjistil, že dne [datum] byla na účet žalovaného [číslo] [bankovní účet] vedený u [právnická osoba] připsána v důsledku transakce prostřednictvím platební brány ThePay suma 10 000 Kč pod variabilním symbolem [číslo] (tj. rodné číslo zůstavitele). Z potvrzení o provedené platbě ze dne [datum] soud zjistil, že tuto sumu zaslala na účet žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně. S ohledem na výše uvedené údaje (rodné číslo, číslo účtu, označení majitele účtu) ve spojení s obsahem písemné podoby smlouvy předložené žalobkyní má soud za prokázané, že účastníkem úvěrové smlouvy byl právě žalovaný. 6. Ze smlouvy soud nezjistil, jaké konkrétní údaje právní předchůdkyně žalobkyně týkající se úvěruschopnosti žalovaného po žalovaném požadovala (viz bod 8.1 smlouvy), ani jaké údaje v tomto směru o sobě žalovaný uvedl. Tvrzení o tom neobsahuje ani žaloba, v níž je uvedeno pouze, v jakých veřejně dostupných evidencích poskytovatel úvěru žalovaného prověřoval, nikoli však, jaké údaje z nich zjistil. Žalobce se k jednání nedostavil a soud mu proto nemohl poskytnout poučení o povinnosti tvrzení a důkazní a umožnit mu procesní povinnost splnit. 7. Soudu je současně z úřední činnosti známo, že proti žalovanému bylo vedeno několik dalších řízení, v nichž se jednalo o poskytnutí úvěru (např. pod sp.zn. [spisová značka] – úvěr ze dne [datum] od [anonymizováno], pod sp.zn. [spisová značka] – úvěr ze dne [datum] od [anonymizována dvě slova], pod. sp.zn. [spisová značka] – úvěr z [datum rozhodnutí] od [právnická osoba], od téhož poskytovatele pak i úvěr ze dne [datum rozhodnutí] řešený pod sp.zn. [spisová značka], pod sp.zn. [spisová značka] – úvěr ze dne [datum] od [příjmení] [jméno] a dále pak od dalších poskytovatelů v období od [datum] do [datum] v dalších 4 řízeních). 8. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaný nebyl úvěruschopný, právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nezkoumala dostatečně a údaje, které dle svých tvrzení mohla získala, nevyhodnotila řádně. V souzené věci právní předchůdkyně žalobkyně evidentně nejednala s odbornou péčí. 9. Přitom k povinnosti prověřit schopnost spotřebitele splácet poskytnutý úvěr (půjčku), o rozsahu, v jakém je věřitel povinen zjišťovat skutečnosti významné pro posouzení schopnosti splácet, a o opodstatněnosti této povinnosti se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl mimo jiné, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 10. [příjmení] závěr učinil k výkladu § 9 z.s.ú. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp.zn. 1 As 30/2015, který konvenuje též výkladu směrnice zaujaté Soudním dvorem Evropské unie v jeho rozsudku ze dne [datum] ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), v němž vyložil článek 8 směrnice a bod 26 preambule tak, že je povinností věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a na informace podané spotřebitelem se může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady. Tím má být zabráněno nezodpovědnému poskytování úvěrů. 11. Výše uvedené závěry přijal též Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne [datum] sp.zn. III ÚS 4129/18, v němž odkázal na závěry Nejvyššího soudu, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. Tento důsledek dovozuje též pro režim úpravy z.s.ú. před účinností novely provedené zákonem č. 43/2013 Sb. (viz rozsudek ze dne 20. 3. 2019, sp.zn. 33 Cdo 201/2018). 12. Konečně též rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] (OPR- [právnická osoba] proti GK) vyslovil při výkladu článku 8 a 23 směrnice závěr, že tyto články musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 [číslo] musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 13. Protože smlouva o úvěru je z výše popsaných důvodů v celém svém obsahu neplatná, je proto třeba provést vypořádání z neplatné smlouvy podle zásad o bezdůvodném obohacení. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému prokazatelně jistinu ve výši 10 000 Kč, kterou dle tvrzení žalobkyně žalovaný dosud dluží (žalovaný se k jednání nedostavil a případně zaplacení jistiny nebo její části neprokázal). 14. Podle § 1958 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 15. S ohledem na zjištěný skutkový stav a právní posouzení soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni, na kterou pohledávka přešla (jak soud zjistil ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]), částku 10 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II). 16. Právo