5 C 39/2022-22 — Okresní soud v Náchodě

1. Žalobce podal proti žalovanému žalobu o zaplacení částky 945 Kč jako dlužného televizní poplatku za období červen 2020 až prosinec 2020. V žalobě uvedl, že žalovaný se přihlásil jako poplatník televizního poplatku dne 1. 12. 1999. Za období uvedené v žalobě žalovaný nesplnil povinnost platit zákonný poplatek 135 Kč měsíčně. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud dospěl k názoru, že věc lze projednat a rozhodnout bez na řízení soudního jednání, pouze na základě listinných důkazů předložených žalobcem. 3. Z předložených listinných důkazů, především z Přihlášky poplatníka, považuje soud za prokázané, že žalovaný se dne 1. 12. 1999 přihlásil jako poplatník České televize. 4. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., poplatníkem televizního poplatku je fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle § 6 téhož, zákona, měsíční výše televizního poplatku činí 135 Kč. 5. V daném sporu se žalobce podle shora citovaného ustanovení domáhá zaplacení televizního poplatku. Soud dospěl k názoru, že žaloba je zcela důvodná. Žalobce v řízení prokázal, že žalovaný se stal poplatníkem televizního poplatku. Žalovaný neprokázal, že televizní poplatek uhradil za období uvedené v žalobě. Požadavek žalobce na zaplacení poplatku je tedy opodstatněný. Důvodným je podle § 1970 Občanského zákoníku i požadavek žalobce na zaplacení zákonných úroků z prodlení, jejichž výše odpovídá § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Soud proto žalobě zcela vyhověl. 6. Z předžalobní výzvy ze dne 8. 3. 2021 a kopie doručenky soud zjistil, že žalobce žalovaného déle než 7 dnů před podáním žaloby vyzval k zaplacení žalovaného plnění. 7. O nákladech řízení účastníků soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. Soud však v daném případě nepovažuje náklady žalobkyně související s jejím právním zastoupením za nezbytné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. V tomto směru soud odkazuje na nález Ústavního soudu č. I. ÚS 3344/2012 ze dne [datum], ve kterém se Ústavní soud zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále jen "ČT") v soudních řízeních vztahujících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení, a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního Útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama. V tomto směru se tak Ústavní soud, konkrétně I. senát neztotožnil s právním názorem vysloveným v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1588/12. Vzhledem k uvedenému soud přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení sestávajících se pouze ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč dle položky 2 písm. a) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb. a náhradu 2 režijních paušálů po 100 Kč podle § 1 a 2 vyhl. č. 254/2015 Sb.. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. uložil soud žalovanému povinnost zaplatit tyto náklady řízení k rukám zástupce žalobkyně.