12 C 337/2025-49 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení peněžitého plnění ve výši , částka, s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Uplatněný nárok žalobkyně odůvodnila tím, že na základě Smlouvy o úvěru ze dne , datum, poskytl její právní předchůdce , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitel“) žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal, že vrátí původnímu věřiteli částku , částka, i s úroky ve výši 6,99 % ročně v 96 měsíčních splátkách po , částka, počínaje , datum, , tedy celkem částku , částka, . Žalovaný tyto splátky řádně a však nehradil. Úvěr byl proto původním věřitelem zesplatněn ke dni , datum, . Ke dni zesplatnění činil dluh žalovaného ze smlouvy o úvěru , částka, a ke dni podání žaloby dlužil žalovaný částku , částka, , kterou neuhradil ani po předžalobní výzvě. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný uhradil na úvěr pouze částku , částka2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Z výpisu obchodního rejstříku , právnická osoba, . v likvidaci soud zjistil, že původní věřitel a žalobkyně se dohodli o prodeji obchodního závodu společnosti , právnická osoba, . v likvidaci, smlouvou uzavřenou dne , datum, žalobkyni, kterou došlo dne , datum, k převodu vlastnického práva k obchodnímu závodu s výjimkou jednotlivých položek, které byly předmětu koupě a prodeje vyloučeny a vyplývají z Doklad o koupi obchodního závodu dlužníka uloženého ve sbírce listin vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. , Anonymizováno4. Ze žádosti o spotřebitelský úvěr č. , IBAN, ze dne , datum, a akceptačního dopisu ze dne , datum, má soud prokázáno, že žalovaný a původní věřitel se o dohodli poskytnutí peněžních prostředků ve výši , částka, žalovanému s tím, že žalovaný tyto vrátí i s úroky ve výši 6,99 % ročně v 96 měsíčních splátkách po , částka, počínaje , datum, . Žalovaný v žádosti o úvěru uvedl, že je podnikatel a jeho příjem , částka, čistého měsíčně a dále uvedl, že jeho výdaje činí , částka, .5. Z protokolu o prověření úvěruschopnosti soud zjistil, že původní věřitel vzal v úvahu výdaje žalovaného v částce , částka, , aniž by bylo zřejmé, zda a jakým způsobem byl ověřen příjem žalovaného a jeho výdaje.6. Z výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že dne , datum, , že původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky v částce , částka, dne , datum, .7. Z výzvy k zaplacení ze dne , datum, a poštovního podacího archu soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k okamžitému zaplacení pohledávky vyplývající ze smlouvy o úvěru č. , IBAN, ve výši , částka, a odeslala tuto výzvu dne , datum, .8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.10. Podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2).11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.13. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.14. Podle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Na základě shora provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, ., byla dne , datum, uzavřena smlouva o úvěru, současně se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru a o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu § 1810 a následující o.z. Za rozhodující pro právní posouzení této věci soud považoval skutečnost, zda žalobkyně řádně splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované tak, jak jí to pod sankcí neplatnosti ukládá zákon o spotřebitelském úvěru. Věřitel pak smí úvěr poskytnout jen tehdy, pokud nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V tomto směru je třeba připomenout, že české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48/ES, která v čl. 8 členským státům ukládá povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací a v čl. 23 povinnost stanovit pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. K otázce interpretace citovaných článků předmětné směrnice pak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne , datum, ve věci C-679/18, OPR-Finance, učinil jednoznačný závěr, že „články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“. S ohledem na uvedené lze tedy uzavřít, že ačkoliv zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanoví, že soudy se mají otázkou, zda věřitel řádně před uzavřením smlouvy zkoumal úvěruschopnost spotřebitele, zabývat z úřední povinnosti, je takový postup nezbytný v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic, resp. povinnosti soudů členských států vykládat vnitrostátní předpisy takovým způsobem, aby bylo dosaženo cílů stanovených směrnicemi. Jak přitom uvedl Ústavní soud České republiky ve svém rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 4129/18, to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v potaz bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoli.16. V souzené věci pak soud na podkladě provedeného dokazování uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaný bude schopen dostát svým závazkům, tj. na poskytnutý úvěr , částka, zaplatit celkem , částka, v 96 měsíčních splátkách po , částka, . Z předložené žádosti o úvěr je zřejmé, že společnost , právnická osoba, ., při