110 C 30/2020-27 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobou podanou soudu dne 11. 8. 2020 se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 192 221 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že žalobce (dále jen věřitel) uzavřel s žalovanou 1) (dále jen dlužník) dne 2. 11. 2016 Smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), na základě které poskytl věřitel dlužníkovi částku 130 000 Kč a dlužník se zavázal věřiteli vrátit poskytnutý úvěr spolu s efektivním ročním 90,48 % úrokem z úvěru ve 48 měsíčních splátkách po 7 761 Kč vždy k 22. dni v měsíci počínaje prosincem 2016. Žalovaný 2) smlouvu uzavřel stejného dne jako spoludlužník. Schopnost dlužníků řádně hradit úvěr byla ze strany věřitele prověřena na základě dokladů o příjmech a prohlášení dlužníků, na základě kterých bylo zjištěno, že jejich volné měsíční zdroje jsou dostatečné. Dále věřitel ověřil úvěrovou historii obou dlužníků v databázích SOLUS a NKRI, a provedl i lustraci dlužníků v insolvenčním rejstříku, a to s negativním výsledkem. Dlužníci řádně nespláceli a ke dni zesplatnění úvěru 22. 1. 2019 dlužili na nové jistině po zesplatnění úvěru částku 127 221,38 Kč, která sestávala z původní dlužné jistiny úvěru ve výši 109 406,13 Kč a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 17 815,25 Kč, ze smluvní pokuty 499 Kč, na kterou má věřitel právo za každou splátku, se kterou je dlužník v prodlení 30 dnů, a ze smluvní pokuty 64 501 Kč, kterou je věřitel oprávněn požadovat ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru (původní nesplacená jistina a úroky z této jistiny ke dni zesplatnění úvěru) ode dne po zesplatnění úvěru do zaplacení. Žalobce dále požadoval zákonný úrok z prodlení počítaný z nové dlužné jistiny, nákladů upomínání a smluvní pokuty za prodlení se splátkami, a to od 24. 1. 2019 do zaplacení a roční 66,2 % úrok z úvěru z původní nesplacené jistiny od 24. 1. 2019 do zaplacení s tím, že suma tohoto úroku je limitována částkou 447 033 Kč. 2. Žalovaní se k žalobě nevyjádřili. 3. Soud provedl důkaz návrhem na uzavření smlouvy, dokladem o vyplacení úvěru, hodnocením klienta, potvrzením zaměstnavatele (2x). Ze smlouvy o úvěru [číslo] má soud za prokázáno, že dne 2. 11. 2016 podepsala za žalobce jako věřitele osoba oprávněná za něho jednat a žalovaná jako klient (zde dlužník) a žalovaný 2) jako spoludlužník listinu takto nadepsanou, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 130 000 Kč. Z dokladu o vyplacení úvěru má soud za prokázáno, že částka 130 000 Kč byla dne 8. 11. 2016 připsána na bankovní účet žalované 1 pod [variabilní symbol]. Z hodnocení klienta má soud za prokázáno, že dlužník a spoludlužník měli po zohlednění jejich pravidelných příjmů a výdajů k dispozici měsíčně 9 637 Kč, ze kterých měli platit splátku úvěru 7 761 Kč po dobu 4 let. Pravidelný čistý příjem dlužníka činil 11 386 Kč (vyplývá i z potvrzení zaměstnavatele), pravidelný čistý měsíční příjem spoludlužníka, jenž byl manželem dlužníka (vyplývá z potvrzení zaměstnavatele) činil částku 22 977 Kč. Žalovaní žili ve společné domácnosti se třemi nezaopatřenými dětmi, jejichž věk nebyl zjišťován, jejich pravidelné měsíční výdaje a náklady na jejich potřeby byly odhadnuty na 2 000 Kč na jedno dítě. Mezi pravidelné měsíční výdaje dlužníků potom patřily jiné splátky úvěrů u žalobce ve výši 2 575 Kč, splátky úvěrů u jiných věřitelů ve výši 6 151 Kč, náklady na bydlení ve výši 4 000 Kč a paušalizované náklady na osobní potřeby dlužníků ve výši 3 000 Kč na jednoho, aniž by jejich osobní potřeby byly zjišťovány konkrétně, stejně jako v případě jejich dětí. Shora uvedená skutková tvrzení soud na základě provedeného dokazování zahrnul do svého závěru o skutkovém stavu, ze kterého při svém rozhodování vycházel. 4. Podle § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb., ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru, je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 5. Soud aplikoval na zjištěný skutkový stav výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce totiž prokázal pouze tu skutečnost, že jeho právní předchůdce poskytl žalovaným částku ve výši 130 000 Kč, kterou žalovaní vrátil v celkové rozsahu 155 220 Kč, což žalobce uvedl v žalobě. Zbývající částky představující přirostlé úroky, běžící úroky, smluvní pokuty či jiné náklady, jejichž uplatnění má oporu v uzavřené smlouvě, již však nejsou žádány po právu, protože tato smlouva byla shledána neplatnou, neboť žalobce neprokázal, že by řádným způsobem splnil svou povinnost zkoumat schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr, přesněji v daném případě úvěr dlužníkovi poskytl přesto, že oba dlužníci byli na základě poskytnutých informací uzavřením předmětné smlouvy o úvěru zatíženi neúměrně vysokým úvěrovým závazkem (splátky měsíčně celkem 8 726 Kč a nově k tomu po dobu 4 let dalších 7 761 Kč), a to s pouhou měsíční rezervou pětičlenné rodiny se třemi nezaopatřenými dětmi ve výši 1 876 Kč. Přitom nebyly podrobně a konkrétně zkoumány skutečné potřeby dlužníků ani dětí, náklady na ně byly odhadnuty paušálně minimálními částkami ve výši 3 000 Kč na dospělého a 2 000 Kč na dítě. Při tomto úvěrovém zatížení trvajícím nejméně 4 roky není možné předpokládat, že se v domácnosti neobjeví neočekávané výdaje, které budou mít pro rodinu fatální následky. Námitka žalobce, že žalovaní až na počáteční drobné potíže úvěr dlouhodobě řádně spláceli, neobstojí, neboť povinnost zkoumat úvěryschopnost dlužníka je nutno splnit před uzavřením smlouvy, nikoli ji dovozovat z následného chování dlužníka. Nehledě na to, že nemusí být pravdou, že žalovaní spláceli řádně ze svých prostředků; není totiž vyloučeno, že si na splácení předmětného úvěru půjčili finanční prostředky z jiných zdrojů; ostatně přebíjení jednoho dluhu dluhem novým není v současné praxi dlužníků žádnou výjimkou. Ze zjištěného skutkového stavu je tedy zřejmé, že žalovaní vrátili žalobci vše (dokonce víc), co bez právního důvodu od něho obdrželi, proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku. 6. Pokud jde o náklady řízení, rozhodnutí vychází z ust. § 142 odst. 1, § 142 odst. 2, kdy žalující strana byla ve věci zcela neúspěšná a strana žalovaná náhradu nákladů řízení nepožadovala, ani jí žádné náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.