57 C 260/2021-39 — Okresní soud v Ostravě

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 16. 8. 2021, ve znění jejího doplnění došlého soudu dne 22. 9. 2021 domáhal po žalované placení výživného manžela ve výši 6000 Kč měsíčně za dobu od 13. 6. 2021. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce je nemajetný a bez příjmů, pobírá pouze dávky hmotné nouze a doplatek na bydlení ve výši 7 550 Kč a za bydlení hradí 9500 Kč, manželka má invalidní důchod ve výši 8 040 Kč měsíčně, příspěvek na péči ve výši 880 Kč a příjem ze zaměstnání ve výši 3 700 Kč měsíčně, tato se odstěhovala od žalobce k příteli dne 13. 6. 2021. U jednání žalobce na žalobě setrval. 2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, když ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že společnou domácnost byla nucena opustit kvůli stupňujícímu se psychickému i fyzickému násilí ze strany žalobce, který využíval jejího zdravotního postižení, její psychické slabosti, přemluvil ji k uzavření půjček, kdy skončila v dluhové pasti a je nyní v insolvenčním řízení, kdy jí bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Není vinou žalované, že žalobce nemá žádný příjem, když, i když je osobou znevýhodněnou na trhu práce, je jeho povinností práci aktivně hledat, když tuto našla i žalovaná, která má je poživatelkou II. stupně invalidního důchodu s psychickým onemocněním a tato pracuje 10 hodin týdně. Žalovaná má příjem z invalidního důchodu ve výši 8 042 Kč měsíčně, čistý příjem ze zaměstnání činí 3 072 Kč měsíčně a pobírá příspěvek na péči ve výši 880 Kč měsíčně, když hradí do insolvence částku 2 500 Kč měsíčně, za bydlení (nájem, energie) vynaloží 4 500 Kč měsíčně, za základní životní potřeby vynaloží 3 660 Kč měsíčně, za léky částku 500 Kč měsíčně a za jízdné částku 500 Kč měsíčně. 3. Soud vzal za prokázáno ze shodných skutkových tvrzení účastníků, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne 22. 10. 2017 v modlitebně [anonymizována čtyři slova] v [obec] [část obce], manželství dosud trvá, účastníci nežijí ve společné domácnosti nejpozději od poloviny června 2021. Po celou dobu trvání manželství byl žalobce bez zaměstnání a příjem měl pouze z občasných brigád a z dávek hmotné nouze a doplatku na bydlení. Žalovaná má po celou dobu trvání manželství příjem z invalidního důchodu II. stupně, když je jí vyplácen dále příspěvek na péči ve výši 880 Kč. Žalovaná je zaměstnána na zkrácený pracovní úvazek u [právnická osoba] [anonymizováno] [role v řízení], kde pracuje jako uklízečka s příjmem kolem 3 500 – 3 700 Kč měsíčně, a to na 2 hodiny denně v pracovní dny. Oba účastníci jsou nemajetní, nemají žádné nemovitosti ani movité věci vyšší hodnoty. 4. Soud vzal za prokázáno z průkazky uchazeče o zaměstnání a sdělení úřadu práce, že žalobce je od 1. 12. 2016 veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce České republiky, kontaktní pracoviště [obec], z oznámení o výši příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení ze dne 17. 9. 2021 vzal soud za prokázáno, že žalobci je ode dne 1. 9. 2021 příspěvek na živobytí ve výši 2 490 Kč měsíčně a doplatek na bydlení ve výši 8 316 Kč měsíčně, když ze smlouvy o podnájmu bytu vzal soud za prokázáno, že žalobce hradí podnájemné, zálohy na služby, energie, internet celkem ve výši 10 500 Kč měsíčně. 5. Soud vzal za prokázáno ze sdělení ČSSZ z 5. 1.2022, že žalovaná pobírá invalidní důchod II. stupně od 10. 12. 2011, nyní ve výši 8 751 Kč a ze zprávy o plnění oddlužení, že žalované mimo drobných srážek z příjmů chodí do oddlužení i platby z darovací smlouvy. 6. Po v řízení provedeném dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu, že účastníci jsou manželé, manželství dosud trvá, účastníci nežijí ve společné domácnosti nejpozději od poloviny června 2021. Žalobce je od 1. 12. 2016 veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, ode dne 1. 9. 2021 mu vyplácen příspěvek na živobytí ve výši 2 490 Kč měsíčně a doplatek na bydlení ve výši 8 316 Kč měsíčně, za bydlení a služby žalobce hradí částku 10 500 Kč měsíčně. Žalovaná má příjem z invalidního důchodu II. stupně ve výši 8 751 Kč, je jí vyplácen příspěvek na péči ve výši 880 Kč, tato je zaměstnána jako uklízečka na zkrácený pracovní úvazek 2 hodiny denně v pracovní dny u [právnická osoba] [anonymizováno] [role v řízení], s příjmem kolem 3 500 – 3 700 Kč měsíčně, je v insolvenci oddlužením plněním splátkového kalendáře. 7. Soud právně hodnotil výše uvedený skutkový stav dle ust. § 697, § 911, § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, podle nichž, mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném, které stanoví, že výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit a pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. V tomto konkrétním případě soud po posouzení věci dospěl k závěru, že žalobě není možno vyhovět, neboť nejsou naplněny podmínky citovaného ustanovení § 911 občanského zákoníku, neboť schopnost samostatně se živit je u žalobce, jako manžela žalované, zcela zachována. Nadto je zřejmé, že žalovaná je z hlediska svých schopností a možností co se týče výdělku omezena ve větším rozsahu než žalobce, neboť této byl přiznán invalidního důchodu II. stupně a tato je navíc v insolvenčním řízení, tedy ani v případě, že by byly dány podmínky pro přiznání výživného žalobci, okolnosti na straně žalované by neumožnily výživné v jakékoliv výši žalované stanovit. Vzhledem k výše uvedenému soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl, přičemž zamítavé rozhodnutí se dle názoru soudu na životní úrovni žalobce nijak neprojeví, když tento je dokrývána dávkami státu do totožné úrovně s i bez potenciálního výživného. 8. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a tím, že žalovaný byl zcela procesně neúspěšný a procesně úspěšná žalovaná požadovala na náhradě nákladů pouze jízdné za cestu k soudu, když ve zbytku se náhrady nákladů řízení výslovně vzdala, přičemž soud žalobkyni náhradu za cestu k soudu místní hromadnou dopravou nepřiznal, neboť na tuto použila předplacenou časovou jízdenku – měsíčník a nebylo možné tak výši cestovného fakticky přesně stanovit, proto nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. 9. Vzhledem k tomu, že žalobce, který je podle § 11 odst. 2 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích od poplatku osvobozen, byl procesně zcela neúspěšný, soudní poplatek tak nelze přenést na jiný subjekt, soud proto rozhodl, že se České republice nepřiznává právo na zaplacení soudního poplatku za řízení.