23 C 580/2023-16 — Okresní soud v Ostravě

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že dne 2. 3. 2007 žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o půjčce č. , tel. číslo, dále jen "Smlouva". Na základě této Smlouvy poskytl původní věřitel žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 33 920 Kč (půjčka ve výši 20 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč). Půjčka měla být splácena v hotovosti v 53 pravidelných týdenních splátkách po 640 Kč. Žalovaný uhradil částku 13 440 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015, uzavřené mezi původním věřitelem a přechodným věřitelem společností , Anonymizováno, S.á.r.l., došlo s účinností ke dni 1. 7. 2015 k postoupení pohledávky na přechodného věřitele. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 24. 8. 2018 mezi přechodným věřitelem spol. , Anonymizováno, S.a.r.l. a žalobkyní došlo k témuž dni k postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni. Smlouva nabyla platnosti a účinnosti ke dni 24. 8. 2018. Žalobkyně požaduje zaplacení jistiny ve výši 20 000 Kč, nedoplatek souhrnného poplatku 480 Kč.2. Ve věci bylo nařízeno jednání, ke kterému se účastníci nedostavili, soud jednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. U jednání soud provedl důkazy listinami založenými žalobkyní do spisu. Z provedených důkazů soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 2. 3. 2007 uzavřel žalovaný se společností , právnická osoba, smlouvu o půjčce číslo, tel. číslo, . Žalovaný byl ve smlouvě označen jménem a příjmením, rodným číslem, adresou svého bydliště. Podpisem smlouvy žalovaný potvrdil převzetí jistiny v hotovosti a zavázal se uhradit poskytnuté peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 13 920 Kč, tj. celkem 33 920 Kč, a to v 53 týdenních splátkách po 640 Kč (zjištěno ze Smlouvy o půjčce číslo, tel. číslo, ). Žalobkyně tvrdila, že žalovaný zaplatil původnímu věřiteli a žalobkyni na poskytnutou půjčku celkem 13 440 Kč. Tato pohledávka za žalovanou byla dne 19. 6. 2015 postoupena na společnost , Anonymizováno, S.à.r.l., se sídlem v Lucembursku, reg. č. B , Anonymizováno, (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 6. 2015 včetně přílohy). Dne 11. 9. 2018 odeslal , právnická osoba, na adresu žalovaného oznámení o postoupení pohledávky na společnost , Anonymizováno, S.à.r.l. a vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2015 ve spojení s Poštovním podacím archem ze dne 30. 7. 2015). Tato pohledávka za žalovaným byla dále dne 24. 8. 2018 postoupena ze společnosti , Anonymizováno, S.à.r.l. na žalobkyni (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24. 8. 2018 včetně přílohy). Dne 11. 9. 2018 odeslala společnost , Anonymizováno, S.à.r.l. na adresu žalovaného oznámení o postoupení pohledávky na žalobkyni (zjištěno z Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 17. 9. 2018 ve spojení s Poštovním podacím archem ze dne 19. 9. 2018).4. Podle ust. § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). V posuzované věci má soud za prokázáno, že předmětná pohledávka původního věřitele společnosti , právnická osoba, za žalovaného byla platně postoupena 19. 6. 2015 na společnost , Anonymizováno, S.à.r.l. a následně 24. 8. 2018 na žalobkyni, která je tak aktivně legitimována k podání žaloby.5. Z hlediska hmotněprávního soud v posuzované věci posoudil nárok žalobkyně uplatněný žalobou podle ust. § 3028 odst. 3 o. z. podle právních předpisů platných v době uzavření smlouvy o půjčce, a to konkrétně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), a to s výjimkou ustanovení první části hlavy I. o. z. (§ 3030 o. z.).6. Podle ust. § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.7. Pojmovými znaky smlouvy o půjčce jsou tedy přenechání určitého množství věcí druhově určených věřitelem dlužníkovi k volnému nakládání a závazek dlužníka vrátit věřiteli po určité době věci stejného druhu. Smlouva o půjčce jako reálný kontrakt dále ke svému vzniku vyžaduje skutečné odevzdání předmětu půjčky. V posuzované věci si smluvní strany sjednaly, že obchodní společnost , právnická osoba, jako věřitel poskytne žalovanému půjčku ve výši 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavazuje zaplatit spolu se souhrnným poplatkem 13 920 Kč, tj. celkovou částku ve výši 33 920 Kč, v 53 týdenních splátkách. Současně s uzavřením smlouvy žalovaný převzal v hotovosti částku 20 000 Kč.8. Není sporu o tom, že předchůdce žalobkyně poskytla žalovanému půjčku v rámci své podnikatelské činnosti ve smyslu zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Předchůdce žalobkyně je kapitálovou obchodní společností podnikající v oblasti finančnictví v nebankovním sektoru. Hlavním smyslem obchodní společnosti jako podnikatele je vytvářet zisk, což bylo i smyslem uzavřených smluv o půjčce, neboť úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují cenu poskytnutého kapitálu. Materiálním zdrojem zisku, který zde nahradil obvykle sjednaný úrok, byl souhrnný poplatek. Poplatek na rozdíl od úroků, které představují příslušenství pohledávky, je samostatnou pohledávkou mající základ ve smluvním ujednání stran, avšak v posuzované věci není pochyb o tom, že jednoznačně plnil funkci úroku z předmětné půjčky.9. Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V případě smlouvy o půjčce představuje souhrnný poplatek 70 % jistiny půjčky za dobu 53 týdnů, tj. za dobu 1 roku, přičemž podle soudu je cenou nepřiměřeně vysokou, která minimálně čtyřikrát přesahuje průměrnou odměnu bank za jimi poskytované spotřebitelské úvěry a půjčky, což je soudu známo z úřední činnosti. Není pochyb o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Úroky ve výši 70 % ročně je proto nutno posoudit jako hraničící s lichvou a tedy odporující dobrým mravům, jak má na mysli ust. § 3 odst. 1 obč. zák., což činí ujednání o souhrnném poplatku (úroku) neplatným, přičemž se ve smyslu ust. § 39 obč. zák. jedná o neplatnost absolutní.10. Podle ust. § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.11. Z výše citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že smlouva o půjčce by při zachování platnosti smlouvy jako celku byla stižena dílčí neplatností v ujednání o výši úroků jen tehdy, pokud oddělení této části od ostatního obsahu nebrání okolnosti, za nichž ke smlouvě došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, ). Za situace, kdy právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel generuje svůj zisk právě ze sjednaného poplatku, jedná se o formulářovou smlouvu, kdy i žalovanému při uzavírání smlouvy muselo být zřejmé, že neobdrží půjčku, aniž by musel platit odměnu za její poskytnutí, je nutno dojít z těchto konkrétních okolností k závěru, že neplatné ujednání o souhrnném poplatku nelze oddělit od zbytku smlouvy, a tudíž absolutně neplatnou je proto celá smlouva o půjčce.12. S ohledem na vše výše uvedené tak soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce, v níž byl sjednán spotřebitelský úvěr, nebyla platně uzavřena. Žalobkyně by tak měla právo pouze na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 451 a násl. obč. zák. Žalovaný oproti obdržení částky 20 000 Kč zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně částku 13 440 Kč. Soud vyhověl žalobě v části týkající se vydání bezdůvodného obohacení ve zbývající výši 6 560 Kč, ve zbytku žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výrocích I. a II. rozsudku.13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 občanského soudního řádu Převážně procesně úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.