4 C 23/2023-53 — Okresní soud v Pelhřimově

1. Žalobce se ve svém návrhu domáhal určení, že žalovaný při výkonu povolání se dopouštěl jednání, které mělo za následek zhoršení zdravotního stavu, žádá omluvu a náhradu 300 000 Kč. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí návrhu, neboť z podání žalobce nevyplývá, že by se měl vůči němu dopustit protiprávnímu jednání, které mělo způsobit zhoršení zdravotního stavu a snižování lidské důstojnosti a cti. Žalovaná odpovědnost, nastupuje v případě, kdy by způsobil újmu sice v rámci dohodnuté či stanovené činnosti, ale svým jednáním by výlučně sledoval zájmy či 2 4 C 23/2023 potřeby vlastní či třetích osob. Není tedy ve věci pasivně legitimován. S žalobcem se nesetkal, nebyli v žádném kontaktu 3. Usnesením ze dne 5. 4. 2023 č. j. 4 C 23/2023-33 soud vyzval žalobce na doplnění podání, aby vylíčil rozhodné skutečnosti týkající se uplatněného nároku tak, aby bylo zřejmé, jakých konkrétních činností se žalobce nad rámec svých úkonů dopustil. S tím, že pokud se tak nestane, nebude možno považovat skutečnosti zmíněné v žalobě za prokázané. 4. K nařízenému jednání se žalobce nedostavil, neomluvil se, soud proto ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. 5. Žalobce ve své žalobě tvrdí, že byl nezákonně odsouzen a umístěn do různých vězeňských objektů. Ubytování i hygienické podmínky a nedostatečná zdravotní péče se odrazily na zhoršení jeho zdravotního stavu a měly za následek vznik trvalé invalidity. Ve výkonu trestu byl neustále šikanován, ponižován osobními prohlídkami, nedůvodnými kontrolami a posměchu, čímž byla snížena jeho lidská důstojnost. Žalobce předložil posudek o invaliditě, že kterého vyplývá, že vznikla invalidita 1. 3. 2018 a to 1. stupně, kdy je možno vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jen v podstatně menším rozsahu a intenzitě. Z dopisu Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 1. 2022 č. j. [spisová značka] vyplývá, že v roce 2019 obdrželo Ministerstvo od odboru zdravotnické služby Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR opakovaně žádost o součinnost. Byl ustanoven nezávislý odborník, který po prostudování zdravotní dokumentace vypracoval odborný posudek, přičemž konstatoval, že stížnosti jsou v celém rozsahu neoprávněné. 6. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.3.2020 spisové značky [spisová značka] i v poměrech založených zákonem č. 89/2012 Sbírky, občanským zákoníkem, musí být nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, která měla být způsobena výkonem veřejné moci, uplatněn vůči státu, nikoliv proti osobě, která vyvolala nepříznivý zásah do osobnostní sféry poškozeného v rámci činnosti spojující plnění služebních či pracovních úkonů při výkonu pravomoci státu. Jednání žalovaného by muselo být natolik vadné, že jej nelze považovat za jednání v rámci výkonu veřejné moci, ale za exces. V případě excesu se jedná o takovou činnost, kterou škůdce sledoval výlučně uspokojení svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmu třetích osob, jenž nesouvisí s jeho úkoly. [příjmení] šlo o tzv. exces, musí jednání vybočovat z plnění úkoly dané osoby natolik, že jím vůbec není sledován výkon veřejné moci. Pouze ve výjimečných případech, to je, kdyby chování zaměstnance právnické osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako vybočení z realizace činnosti právnické či fyzické osoby, která byla touto právnickou či fyzickou osobou pro její činnost použita, byla by postižena tato občanskoprávními sankcemi podle ustanovení § 13 občanského zákoníku vůči postižené fyzické osobě přímo tato použitá osoba. To, že žalovaný sledoval výhradně osobní prospěch však z ničeho nevyplývá, účastníci se neznali a žalobce ani netvrdil, a neprokazoval konkrétní skutečnosti, z nichž by šlo takový závěr učinit. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný v řízení o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy není pasivně legitimován. Nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotně právních ustanoveních není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a že žaloba proti němu nemůže být úspěšná, což vede k jejímu zamítnutí. 7. Podle ustanovení § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost, jinak jen ten, komu jí zákon přiznává. Podle ustanovení § 90 o. s. ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se zakládá procesním způsobem. Žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení a žalovaným je ten, koho žalobce v návrhu za tohoto účastníka řízení označil. Takto označený účastník má tzv. procesní legitimaci, a podle toho, zda vystupuje na straně žalobce či žalovaného, je rozlišován na aktivní a pasivní procesní legitimace. 3 4 C 23/2023 Od procesní legitimace účastníka je třeba odlišovat tzv. věcnou legitimaci, která představuje hmotně-právní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci. Účastník, který je z obecného hlediska hmotného práva způsobilý mít práva a povinnosti, který je procesně legitimován, neboť se způsobem stanoveným procesními předpisy stal účastníkem řízení, však nemusí být ještě účastníkem individuálního hmotněprávního vztahu, o kterém se v konkrétní věci jedná. Jestliže je v řízení zjištěno, že ten, kdo byl označen jako žalovaný, není účastníkem hmotněprávního vztahu, o který se jedná, je to důvodem pro zamítnutí žaloby, neboť takový účastník, i když byl způsobilý být účastníkem řízení, postrádá tzv. pasivní věcnou legitimaci. Vzhledem k tomu, že žalovaný jako fyzická osoba není ve věci pasivně legitimován, soud žalobu zamítl. 8. Při rozhodování o nákladech řízení rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, ač měl ve věci plnění úspěch, neboť se tohoto práva vzdal.