63 C 52/2021 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 868 346 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že Finanční úřad v [obec] svým rozhodnutím ze dne 29. 6. 2010, [číslo jednací] („ rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti“), uložil žalobkyni záznamní povinnost dle § 39 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., České národní rady o správě daní a poplatků („ ZoSDP“). Toto rozhodnutí doplnil sdělením ze dne 10. 6. 2011, [číslo jednací]. Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v [obec], svým rozhodnutím ze dne 17. 1. 2019, [číslo jednací] („ rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti“), uloženou záznamní povinnost k návrhu žalobkyně přezkoumal a rozhodl, že se původní rozhodnutí o jejím uložení nemění. 2. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dne 6. 2. 2019 odvolání. Na základě něj Odvolací finanční ředitelství („ OFŘ“) vydalo dne rozhodnutí ze dne 20. 9. 2019, [číslo jednací], kterým změnilo rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti tak, že rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti zrušilo. OFŘ konstatovalo, že správce daně uložení záznamní povinnosti odůvodnil pouze obecnými důvody či svými úvahami, že základní evidence stanovené obecně závaznými předpisy není dostačující pro správné a úplné vyměření daně, avšak nijak neprokázal, že vedení obecné zákonné evidence v tomto konkrétním případě nestačí. Správce daně dále nijak neodůvodnil, proč považuje záznamy vedené žalobcem za nevěrohodné, neprůkazné, nesprávné či neúplné. Nijak též neodůvodnil, proč a zda u žalobce existuje podezření, že neodvádí daň z přidané hodnoty v plné výši, zkresluje ekonomické výsledky své činnosti nebo činnosti někoho, s nímž je v obchodním styku, nebo že hrozí zvýšené nebezpečí, že by tak činil v budoucnu, pokud by mu nebyla uložena záznamní povinnost ve stanoveném rozsahu. 3. Z toho žalobkyně dovozuje, že pro uložení záznamní povinnosti v roce 2010, stejně jako pro ponechání její platnosti v roce 2019, nebyly dány zákonem předepsané důvody, a tato rozhodnutí jsou proto nezákonná. Obě rozhodnutí též byla pro nezákonnost zrušena nebo změněna příslušným orgánem - rozhodnutím OFŘ ze dne 20. 9. 2019, [číslo jednací], které bylo žalobkyni doručeno dne 26. 9. 2019. 4. Plnění uložené záznamní povinnosti bylo pracné a vyžadovalo kvalifikované zaměstnance. Mělo tak výrazné dopady do majetkové sféry žalobkyně, a to především ve formě mzdových nákladů, souvisejících nákladů režijních a nákladů na odměnu daňového poradce. Plnění v podstatě spočívalo ve vkládání údajů z podkladů v listinné podobě (faktury za zboží, dodací listy, záznamy o provozu vozidla nákladní přepravy, doklady CMR, stáčecí lístky, faktury za dopravu a další) do elektronické tabulky požadované správcem daně. Pracovníci, kteří uloženou záznamní povinnost zpracovávali, museli nejdříve všechny podklady získat z jiných oddělení a vytvořit si pracovní kopie jednotlivých dokladů. Další pracovníci pak museli záznamní povinnost zkontrolovat a odesílat prostřednictvím datové schránky správci daně. Nezbytná byla také účast IT specialisty, který zajišťoval výstupní sestavy. Celková pracnost uložené záznamní povinnosti byla 0,2 pracovního úvazku kvalifikovaného administrativní pracovníka. Škoda na straně žalobkyně ve formě mzdových nákladů spojených s plněním záznamní povinnosti dosáhla celkové výše 1 821 146 Kč. 5. Žalobkyni dále vznikly náklady právního zastoupení daňovým poradcem ve výši 47 200 Kč, které vynaložila na zrušení uložené záznamní povinnosti. 6. Žalobkyně uplatnila výše uvedené nároky u příslušného úřadu - Ministerstva financí ČR dopisem ze dne 10. 7. 2020. Uvedené ministerstvo svým dopisem ze dne 8. 1. 2021, [číslo jednací], žalobkyni sdělilo, že požadovanou náhradu škody nelze přiznat, neboť výše uvedená rozhodnutí nejsou nezákonná, žalobkyně nesplnila svoji prevenční povinnost, neboť nevyužila možnosti bránit se proti uložení záznamní povinnosti správní žalobou a výši škody nedoložila relevantními důkazy. 7. Uvedenou argumentaci Ministerstva financí žalobkyně neakceptuje. Rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti nebylo možné dle tehdy platné právní úpravy napadnout odvoláním. Teprve od 1. 1. 2011 měl daňový subjekt novou možnost bránit se proti uložené záznamní povinnosti žádostí o změnu jejího rozsahu, popř. o její zrušení, dle § 97 odst. 3. Proti rozhodnutí správce daně o této žádosti bylo možno podat odvolání. 8. Žalobkyně se v letech 2018 a 2019 opakovaně bez úspěchu domáhala přezkoumání, zda se nezměnily či neodpadly důvody pro uložení záznamní povinnosti. Poprvé správce daně vyzvala k „ přezkoumání“ uložené záznamní povinnosti dne 9. 3. 2018. Dříve tak nepostupovala, protože je součástí rodinného holdingu, do nějž spadá i [právnická osoba] [anonymizováno], která se zabývala obchodováním s pohonnými hmotami. Na ní bylo tzv. zakleknuto, výsledkem čehož byl velký nedoplatek na dani a de facto hrozil zánik holdingu. Žalobkyně proto nechtěla riskovat další zátěž holdingu. Neplněním záznamové povinnosti totiž hrozilo uložení podstatné pokuty. 9. Navíc i samotný správce daně měl a musel svá rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti změnit nebo zrušit, jestliže se změnily nebo odpadly důvody, které vedly k jejímu uložení. Stejně tak stíhala správce daně povinnost dle § 121 zákona č. 280/2009 Sb., Daňový řád, („ DŘ“) z moci úřední nařídit přezkoumání svého rozhodnutí, pokud bylo vydáno v rozporu s právním předpisem. 10. Žalovaná k žalobě uvedla, že k založení odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), („ ZoOŠ“) musí být kumulativně spojeny tři předpoklady 1) existence nezákonného rozhodnutí (případně nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody či nemajetkové újmy a její výše, 3) existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. 11. V projednávané věci přitom není splněn hned první z uvedených předpokladů. Rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti (v původní podobě) nikdy nenabylo právní moci, protože bylo na základě podaného odvolání změněno. Dané rozhodnutí nebylo ani předběžně vykonatelné, neboť odvolání proti němu mělo dle § 97 odst. 3 věty čtvrté DŘ odkladný účinek. Lze tak konstatovat, že v případě rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti nebyly splněny podmínky dle § 8 odst. 1 a 2 ZoOŠ, a toto rozhodnutí proto nelze považovat za nezákonné ve smyslu posledně uvedeného zákona. 12. Pokud se jedná o rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti, žalobkyně proti němu v zákonné lhůtě nebrojila správní žalobou. Žalobkyně tuto možnost nevyužila, byť takováto žaloba byla přípustná (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2011, čj. 7 Afs 14/2010-91) a žalobkyni v tom nebránila žádná překážka. S ohledem na § 8 odst. 3 ZoOŠ tak nelze ani rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti považovat za nezákonné ve smyslu posledně uvedeného zákona. Toto rozhodnutí navíc bylo žalobkyni doručeno již dne 29. 6. 2010 a žalobkyně žádost o náhradu škody doručila Ministerstvu financí ČR až dne 10. 7. 2020. Je tak zřejmé, že ve vztahu k rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti již uplynula desetiletá promlčecí doba dle § 32 odst. 2 ZoOŠ. 13. Nad rámec výše uvedeného žalovaná ohledně tvrzené škody a jejího rozsahu dodala, že žalobkyně pro svou potřebu zcela nepochybně vede alespoň minimální evidenci údajů o svých obchodních záležitostech, jež záznamní povinnosti významně odpovídá. Povinnost prokazovat všechny skutečnosti potřebné pro správné stanovení daně navíc vyplývá přímo z § 92 odst. 2 a 3 DŘ. Výklad předestřený Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 15. 5. 2007, č.j. 2 Afs 177/2006 – 61, uvádí, že je v zájmu daňového subjektu nad rámec svých běžných obchodních potřeb shromažďovat důkazy, jež mohou prokázat jím tvrzené skutečnosti. Uložená záznamní povinnost tak pro žalobkyni nepředstavovala nadbytečnou či zcela novou činnost. 14. O mzdových nákladech, jak byly vyčísleny žalobkyní, lze mít též důvodné pochybnosti. Tvrzený úvazek ve výši 0,2 nebyl jakkoli prokázán. V praxi by znamenal, že by se daný zaměstnanec zabýval zpracováváním záznamů 70 minut denně a měsíčně zhruba 32 hodin. Jak přitom uvádí sama žalobkyně, zpracování záznamů spočívalo ve sběru údajů, v jejich vložení do tabulky a v jejím následném odeslání správci daně. Tato činnost s jistotou nedosahovala uvedené časové náročnosti a jistě nevyžadovala vyšší míru kvalifikace. Zátěž nad rámec běžné administrativní agendy tak mohlo představovat nanejvýš odesílání souboru správci daně, což mohlo zabrat maximálně 15 minut měsíčně. Skutečnost, že plnění záznamní povinnosti nebylo pro žalobkyni nadměrně zatěžující, nepřímo vyplývá i z toho, že proti ní takřka osm let nijak nebrojila. První podání v této věci učinila až dne 9. 3. 2018. 15. Pokud se jedná o uplatňovanou ško