21 C 232/2020-171 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobci se jakožto bývalí zaměstnanci dlužníka [právnická osoba] (dále jen„ Dlužník“) žalobou domáhají zaplacení mzdových nároků, jež u žalované jakožto insolvenční správkyně Dlužníka řádně uplatnili, konkrétně žalobkyně a) částku 161 540 Kč, žalobce b) částku 327 644 Kč, žalobce c) částku 61 916 Kč, žalobkyně d) částku 163 318 Kč, žalobkyně e) částku 98 727 Kč, žalobce f) částku 74 972 Kč a žalobce [jméno] [příjmení] částku 70 000 Kč, s následujícím odůvodněním. Žalobci své neuhrazené pracovněprávní pohledávky u žalované uplatnili již v roce 2015. Žalovaná tyto pohledávky evidovala a po celou dobu trvání insolvenčního řízení tyto nijak nerozporovala, ostatně tyto zahrnula do první verze konečné zprávy ze dne [datum]. Proti této konečné zprávě podali námitky věřitelé [právnická osoba] a [právnická osoba], když zejména věřitel [právnická osoba] vznesl námitku promlčení mimo jiné i všech mzdových nároků žalobců. K projednání těchto námitek nařídil insolvenční soud jednání na den [datum], na kterém konstatoval, že námitky promlčení jsou přiléhavé, což mělo za následek, že žalovaná vzala konečnou zprávu zpět s tím, že do 21 dnů předloží konečnou novou zprávu (dále jen„ 2. konečná zpráva“). Do 2. konečné zprávy žalované ze dne [datum] nebyly mzdové nároky žalobců zahrnuty s odůvodněním, že tyto jsou již promlčeny. Žalobci proti této 2. konečné zprávě podali námitky. Žalobci jako privilegovaní věřitelé především namítli, že věřitel [právnická osoba] není účastníkem vztahu mezi insolvenční správkyní a žalobci jako bývalými zaměstnanci dlužníka a nepřísluší mu právo vznášet námitku promlčení jejich pracovněprávních nároků. Žalobci namítli, že žalovaná vznesením námitky promlčení pracovněprávních nároků žalobců jakožto privilegovaných věřitelů porušila povinnost uloženou jí zákonem postupovat při výkonu své funkce svědomitě a s odbornou péčí. Žalobci nesouhlasí s alibistickým tvrzením žalované, že nebylo její povinností informovat žalobce jako bývalé zaměstnance dlužníka o možnosti promlčení jejich pracovněprávních nároků, neboť toto tvrzení je vyvráceno ust. § 36, odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen„ IZ“), podle kterého je insolvenční správce povinen při výkonu funkce postupovat svědomitě a s odbornou péčí. Toto zákonné ustanovení je pak konkretizováno vyhl. č. 121/2019 Sb., o materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce v ust. § 7, písm. k ), které ukládá insolvenčnímu správci při plnění jeho povinností informovat účastníky řízení o jejich právech a povinnostech včas a v dostatečné míře, aby nedošlo k nedůvodné újmě na jejich právech. Dle ust. § 22 vyhlášky se tato vyhláška použije i pro činnosti insolvenčního správce v insolvenčních řízeních zahájených přede dnem nabytí její účinnosti. Dle žalobců rovněž uplatněním práva u insolvenční správkyně a pokračováním v řízení promlčecí lhůta neběží a pracovněprávní nároky žalobců tak nemohou být promlčeny. V tomto směru odkázali na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 4. 2020, č. j. KSPH 60 INS 18363/2014, 1 VSPH 1661/2019-B-181 (dále jen„ Usnesení VS“), který v bodu 23. vysvětlil, že pokud uplatní věřitel podle ust. § 648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. Z uvedeného vyplývá, že je žalovaná jako insolvenční správkyně v postavení orgánu veřejné moci, u kterého byly uplatněny pořadem práva pracovněprávní nároky žalobců, a žalobci řádně pokračovali v zahájeném insolvenčním řízení, tak promlčecí lhůta neběží a pracovněprávní nároky žalobců nemohou být promlčeny. Dále Vrchní soud v Praze v Usnesení VS v bodu 25. vysvětlil, že při uspokojování pohledávek nesmí správce postupovat svévolně a nesmí nijak poškozovat zájmy věřitelů, kteří řádně a včas uplatnili své pohledávky v insolvenčním řízení dlužníka. Svědomitému a odbornému přístupu ve smyslu § 36, odst. 1 IZ mimo jiné odpovídá též to, že správce každému z věřitelů bez zbytečného odkladu kvalifikovaně vyjeví svůj názor. Naopak zákonné úpravě obsažené v tomto ustanovení neodpovídá takový přístup správce, který své výhrady vyjeví až v souvislosti s předkládáním konečné zprávy. Dále je dle žalobců námitka promlčení vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy. V tomto směru odkázaly na závěry přijaté na gremiální poradě místopředsedů soudů z prosince 2020, na kterém byl přijat tento závěr:„ Promlčecí lhůta z pracovněprávních pohledávek se podáním přihlášky nestaví. Insolvenční správce má sdělit věřiteli s pracovněprávní pohledávkou, jestli ji uznává nebo neuznává s tím, že pokud ji neuznává, má věřitele vyzvat, aby podal žalobu u okresního soudu a poučit jej o tom, že pokud tak neučiní, může mu uplynout promlčecí lhůta. Pokud insolvenční správce takto nepostupuje a vznese námitku promlčení až v rámci konečné zprávy, insolvenční soud takto vznesenou námitku promlčení může sám vyhodnotit jako uplatněnou v rozporu s dobrými mravy.“ 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s následujícím odůvodněním. Žalovaná uvedla, že v daném případě se jedná o spor, jehož předmětem je výhradně právní posouzení věci, tedy zda se dle insolvenčního zákona pracovněprávní nároky (bývalých) zaměstnanců dlužníka promlčely (mohly promlčet), resp. zda je v tomto konkrétním případě vznesení námitky promlčení insolvenčním správcem v rozporu s dobrými mravy, jak tvrdí žalobci. Insolvenční soud I. stupně (Krajský soud v Praze) přisvědčil argumentaci žalované (insolvenčního správce) o promlčení a pracovněprávní nároky žalobců považoval pro účely konečné zprávy za promlčené a k uspokojení je nezařadil. Insolvenční soud II. stupně (Vrchní soud v Praze) následně toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, když uvedl, že insolvenční soud není v rámci projednání konečné zprávy oprávněn hodnotit otázku promlčení. Žalované není známo, že by v otázce promlčení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou v poměrech insolvenčního řízení existovala rozhodovací praxe, o níž by se v této věci dalo opřít. Žalobcem předkládaný právní názor prezentovaný na gremiální poradě žalovaná vnímá a nevylučuje, že judikatorní praxe se bude tímto směrem v budoucnu ubírat, nicméně pro účely posuzované věci z uvedeného právního názoru nelze bez dalšího vyjít a vznesené argumentaci žalobce vyhovět. Žalovaná nerozporuje, že žalobou uplatněné nároky byly u žalované jakožto insolvenční správkyně řádně uplatněny, a to ve výši uváděné v žalobě a že se jedná o charakter pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou dle § 169 IZ. Žalovaná odkázala na komentářovou literaturu, která se touto otázkou v podmínkách insolvenčního řízení zabývá:„ V případě pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim naroveň postavených nejsou s jejich uplatněním u osoby s dispozičními oprávněními spojeny účinky, které jsou spojeny s řádným přihlášením pohledávky (§ 173 odst. 4), tedy běh lhůty k promlčení či prekluzi uplatněného nároku není přerušen ani stavěn. Věřitelé těchto pohledávek tak sami musí dbát o to, aby se jejich uplatňovaný nárok nepromlčel či neprekludoval.“ (Kozák, J., Brož, J., Dadam, A., Stanislav, A., Strnad, Z., Zrůst, L., Žižlavský, M. Insolvenční zákon. Komentář. 4. vydání. [obec]: Wolters Kluwer ČR, 2018) či„ U této kategorie pohledávek je nutno mít na paměti, že se sice jedná o pohledávky privilegované, které se u insolvenčního soudu nepřihlašují postupem dle § 173 a násl. InsZ, nicméně o to více je třeba dbát o to, aby nedošlo k jejich promlčení či prekluzi. S uplatněním pohledávky za majetkovou podstatou u osoby s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě nejsou totiž spojeny účinky, které zákonodárce spojil s účinky řádného podání přihlášky pohledávky k insolvenčnímu soudu dle § 173 odst. 4 InsZ.“ (Hásová, J., Moravec, T. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2017) Lze tedy shrnout tak, že pokud mezi splatností pohledávky za majetkovou podstatou či pohledávky jí postavené na roveň již uplynula promlčecí lhůta, lze vznést námitku promlčení, která povede k nevymahatelnosti promlčeného nároku. Zda může být vznesení takové námitky v konkrétních případech (např. právě u pracovněprávních pohledávek zaměstnanců, či i jiných v insolvenčním řízení privilegovaných pohledávek) v rozporu s dobrými mravy, ponechává žalovaná na posouzení soudu. Žalovaná nesdílí právní názor žalobců, že věřitel Dlužníka [právnická osoba] nebyl oprávněn vznést námitku promlčení, neboť věřitelé jsou v souladu s insolvenčním zákonem oprávněni vznést i takové námitky proti konečné zprávě, které mohou mimo jiné vést ke změně právního postavení jiných věřitelů. Pokud žalobci tvrdí, že žalovaná mzdové nároky žalobců uznala, což má vyplývat z emailové korespondence, pak tato rozhodně nesplňuje zákonné nároky na uznání dluhu. Žalovaná nesouhlasila ani s tím, že by porušila povinnost jednat s řádnou péčí a tak, aby nebyl žádný z účastníků nespravedlivě zvý