23 C 289/2021 — Obvodní soud pro Prahu 1

1.Žalobkyně se ve své žalobě podané [datum] domáhala po žalované zaplacení relutární náhrady ve výši 10 000 950,74 Kč podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Žalobkyně vyšla ve skutečnosti, že jí nebyly navráceny nemovitosti blíže specifikované v žalobě v k.ú. [obec] v obci [obec] a že byla opomenuta v § 15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb.. Výše požadované náhrady stanovila na základě odhadu obvyklé ceny. V ustanovení § 15 odst. 4 uvedeného zákona meze působnosti [stát. instituce] jsou uvedeny v tomto ustanovení. [stát. instituce] podle tohoto ustanovení vyplácí každé z církví a náboženských společností, které jsou vyjmenovány v ustanovení § 15 odst. 2 zákona, každým rokem splátku finanční náhrady. 2. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že zákon nestanoví působnost [stát. instituce], jež by se týkala případných dalších nároků církví a náboženských společností, jež nejsou v zákoně vyjmenované a tedy ani pravomoc těchto nárocích rozhodovat, z čehož plyne nedostatek jeho pasivní legitimace. Podle hmotněprávních zákonných ustanovení není [stát. instituce] subjektem (nositelem) žalobkyní tvrzené povinnosti. [stát. instituce] je orgánem výkonné státní moci a nikoliv orgánem zákonodárným a nemůže tak odpovídat za konečné znění zákona, ve které je zákonodárný sbor přijal. 3. Žalovaná vznesla námitku promlčení, námitkou promlčení poukázala na to, že speciální zákon neupravuje lhůtu pro uplatnění nevyplacené finanční náhrady a tudíž se v daném případě použijí obecné právní předpisy. Dle ustanovení § 619 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Dle ustanovení § 620 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osoby povinné k její náhradě. Podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník promlčecí lhůta trvá 3 roky. Žalovaná je názoru, že žalobkyně se dozvěděla o tom, že není zahrnuta v § 15 odst. 2 zákona a nemá tak nárok na finanční náhradu zde uvedenou nejpozději dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. dnem [datum]. Z tohoto důvodu považuje žalovaná žalovaný nárok za promlčený. <i>4. Žalobkyně poukázala na to, že pokud se stát zavázal ke zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, pak toto zmírnění musí platit bez výjimky pro všechny srovnatelné křivdy dotčených náboženských organizací, včetně žalobkyně. Skutečnost, že se žalobkyně hned po své registraci vzdala práva na financování ze státního rozpočtu, nemůže podle ní být spravedlivým základem pro zbavení vlastnického práva. Žalobkyně podává žalobu na relutární náhradu podle zákona a činí tak přesto, že sama v žalobě uvádí, že ji zákon diskvalifikuje i z finanční náhrady.</i> K tomuto tvrzení žalovaná namítá, že účelem zákona je jednak zmírnění následků některých majetkových křivd a nikoliv nahrazení veškerých majetkových křivd. Dalším účelem zákona je obnovení majetkové základny církví a náboženských společností, čímž se umožní jejich svobodné postavení, jež nebude ekonomicky závislé na státu a bude od státního rozpočtu oddělené. Současně se naplněním zákona odstraní blokace historického církevního majetku, jež brání rozvoji obcí, na jejichž území se nachází (ekonomický účel). Zajištění ekonomické nezávislosti se týká církví a náboženských společností, jejichž činnost byla financována státem na základě zákona č. 218/19 49 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, když zákonem stanovenou dobu (do roku 2029) bude církvím a náboženským společnostem vyplácen příspěvek na podporu jejich činnosti. Zákonodárce rozhodl, že majetkové vyrovnání se bude týkat církví a náboženských společností, jejichž činnosti státem je dosud ekonomicky podporována. Součástí majetkového vypořádání státu s církvemi a náboženskými společnostmi podle návrhu zákona je postupné opouštění principu financování platu duchovních a dalších výdajů církví a náboženských společností ze státního rozpočtu (tzv. ekonomická odluka církví od státu). Žalobkyně mezi oprávněné osoby podle zákona zařazena být nemohla, jelikož jí nebyly poskytovány prostředky na činnost podle zákona č. 218/1949 Sb., o něž nikdy stát nežádala. 5. Dále se žalovaná vyjádřila k tvrzení žalobkyně v žalobě, že od zákona očekávala nápravu způsobených křivd, přičemž jeho výsledná podoba porušila její právo na tzv. legitimní očekávání na relutární náhradu za nemovité věci, které jí nemohou být vydány. Toto právo se však schválením zákona proměnilo do konkrétních majetkových práv určených subjektům práva, což znamená, že právo tzv. legitimního očekávání přestalo existovat. Platí rovněž, že dovolávat se práva je možné jen za podmínek, které stanoví zákona úprava, v tomto případě však žalobkyně mezi subjekty oprávněné k naturální restituci či relutární náhradě zařazena zákonem nebyla. Úprava práv a povinností, jak je v oblasti majetkového vyrovnání mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi vymezil parlament České republiky zákonem, byl přitom shledán Ústavním soudem za ústavně konformní. Například v usnesení sp. zn. PL.US 10/13 Ústavní soud k okruhu oprávněných osob – vyjmenovaných církví a náboženských společností, konstatuje, že jeho stanovení podle § 15 odst. 1,2 zákona na základě kritéria existence zvláštního práva na hospodářské zabezpečení podle § 7 odst. 1, písm. c) zákona č. 3/2002 Sb. ve znění účinném ke dni [datum], není ze strany zákonodárce svévolným postupem, nýbrž zcela racionálně vystihující dosavadní vztah mezi státem a dotčenými církvemi právě na základě zákona č. 218/1949 Sb.. Pokud tedy žalobkyně uvedla, že ji stát nezařadil na seznam poškozených církví a náboženských společností, aniž by k tomu měl objektivně dostatečné důvody, pak k tomu poznamenává žalovaná, že důvod, proč se tak v případě žalobkyně stalo, je právě uvedená skutečnost, že žalobkyně není církví a náboženskou společností, s níž stát musí řešit její postavení jako subjektu, který bude teprve naplněním obojího účelu zákona ekonomicky nezávislý na státu, jelikož takovým subjektem již byl v době před schválením zákona. Sama žalobkyně uvádí, že po státu nepožadovala finanční podporu s tím, že součinnost bude hradit výlučně z vlastních prostředků. V souvislosti s tím je třeba odmítnout nepravdivé tvrzení žalobkyně, že stav nerovnosti nebo diskriminace, jí způsobené ve sféře relutární, potvrdil Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 693/20. Žalobkyně je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 písm. a) zákona a jako církev a náboženská společnost má právo na relutární náhradu podle zákona. Toto právo není možné vyvodit z jednoho ustanovení zákona, ale zákon je třeba vykládat ve svém celku. V ustanovení § 15 zákona jsou taxativně vyjmenovány všechny registrované církve a náboženské společnosti, které splněním zákonné podmínky, jíž je uzavření smlouvy o vypořádání se státem, mají právo na paušální finanční náhradu, jejíž výše je tímto ustanovením pro každou z nich rovněž stanovena. Zákon nestanoví, že by se církev a náboženská společnost, která není v zákoně vyjmenovaná, mohla domoci jakékoliv jiné finanční náhrady, jako kupříkladu té, jíž se domáhá žalobkyně. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu v celém rozsahu zamítl. 6. Žalovaná ve svém vyjádření z [datum] poukázala na to, že již ve svém vyjádření k žalobě vznesla námitku promlčení. Z návrhu na změnu žaloby ze dne [datum] v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. značkou 9 C 9/2013 je patrné, že vědomost o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty měla zcela jistě ke konci roku [rok], když tento návrh podala. Z odůvodnění usnesení [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým nebyla připuštěna změna žaloby, je patrno, že žalobkyně byla soudem odkázána na podání samotné žaloby v u příslušného soudu, jelikož se jedná o zcela odlišný nárok, než o kterém bylo řízení vedeno. I přesto, žalobkyně nedbala rady soudu a tento nárok uplatnila až v roce [rok] žalobou, o které je vedeno toto řízení. Promlčecí lhůta tak počala běžet již dnem [datum], nejpozději však dne [datum], kdy bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum] žalobkyni doručeno. Z výše uvedeného dovozuje žalovaná, že požadovaný nárok je promlčený. 7. Z provedeného dokazování soud zjistil následující skutkový stav: Z podání žalobkyně ze dne [číslo] [rok] zjistil, že se obrátila na [stát. instituce] po předcházející korespondenci a sdělila, že byla řadu let odkazována na přijetí zákona [číslo] podle tohoto zákona podala žalobu o vrácení nemovitosti, která byla obecnými soudy zamítnuta. Nejvyšší soud ČR ve svém u