25 C 125/2020-53 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 1 144,92 Kč s příslušenstvím, a to s odůvodněním, že dne 15. 9. 2016 uzavřela se žalovaným na základě rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou téhož dne, smlouvu o vydání platební karty, v souladu s níž vydala žalovanému platební kartu [anonymizována čtyři slova] s týdenním limitem 300 000 Kč, přičemž dle čl. II. odst. 3 obchodních podmínek pro vydávání a používání vlastních k platebních karet k účtům účinných od 4. 7. 2016 (dále jen„ OP“) odpovídá majitel účtu za všechny transakce provedené platebními kartami k jeho účtu, je oprávněn provádět platební kartou transakce pouze v rámci stanoveného limitu a je povinen průběžně sledovat a kontrolovat částky transakcí provedené prostřednictvím platební karty a zabránit přečerpání disponibilního zůstatku účtu. Žalovaný se ke dni 6. 7. 2017 dostal na svém účtu do záporného zůstatku ve výši 340 Kč, čímž porušil čl. VII. odst. 3 OP. V důsledku toho došlo k naplnění podmínek stanovených v oddílu A, čl. IX odst. 9 obchodních podmínek k rámcové smlouvě o poskytování platebních služeb účinných od 1. 4. 2016, dle kterého v případě, kdy dojde ke vzniku neoprávněného debetního zůstatku na účtu je majitel účtu povinen bezodkladně neoprávněný debetní zůstatek vyrovnat, a to minimálně do výše minimálního zůstatku na účtu – stanoveného v Obecných ustanoveních Nabídky účtů a sazebníku úroků pro fyzické osoby – ve výši 100 Kč. Dlužná částka se následně navýšila o připsané úroky z prodlení. Na základě neoprávněného přečerpání účtu do záporného zůstatku eviduje žalobkyně vůči žalovanému dluh ve výši 1 144,92 Kč, k němuž dále požaduje smluvní úroky ve výši stanovené čl. 6 Nabídky účtů a sazebníku úroků, tj. 0,12 % denně z dlužné částky, v souladu s Čl. IX. odst. 9 Obchodních podmínek k rámcové smlouvě o poskytování platebních služeb, účinných od 10. 2. 2020. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu ze dne 9. 4. 2020, avšak žalovaný ji dosud ničeho nezaplatil. 2. Žalovaný, který se k žalobě vyjádřil prostřednictvím soudem ustanoveného opatrovníka, nárok žalobkyně neuznal s tím, že zpochybnil platnost výše uvedených smluv, které žalobkyně se žalovaným uzavřela, a to s odůvodněním, že tyto jsou vyhotoveny pouze v českém jazyce, kdy vzhledem k tomu, že žalovaný je [anonymizováno] státní příslušnosti nelze předpokládat, že by jeho znalost českého jazyka byla na takové úrovni, že by porozuměl veškerým ustanovením v předmětných smlouvách uvedeným. Dále namítl, že nelze předpokládat, že by se žalovaný po 6. 6. 2018, do kdy měl zaměstnaneckou kartu, pohyboval na území České republiky. Dále má za to, že předžalobní výzvu ze dne 9. 4. 2020, která byla žalovanému zaslána, nelze považovat za právní relevantní, a poukázal na to, že žalobkyně nedostála opatrnosti nutné v podnikání při uzavírání smluv, když ve smlouvách neuvedla i adresu žalovaného v domovském státě, tedy nevykonala vše, co v souvislosti s případnými obchodními riziky vykonat měla. 3. Vzhledem k tomu, že žalobkyně (již v žalobě) i žalovaný (v podání došlém soudu dne 22. 4. 2022) vyjádřili souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nenařídil soud k projednání věci samé jednání a rozhodl ji na základě předložených listinných důkazů. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní (konkrétně z rámcové smlouvy o poskytování platebních služeb ze dne 15. 9. 2016, obchodních podmínek k rámcové smlouvě o poskytování platebních služeb účinných od 1. 4. 2016, ze smlouvy o vydání platební karty ze dne 15. 9. 2016, z obchodních podmínek pro vydávání a používání vlastních platebních karet k účtům účinných od 4. 7. 2016, přehledu pohybů na účtu za období od 15. 9. 2016 - 30. 4. 2020, obchodních podmínek pro vydávání a používání vlastních platebních karet k účtů účinných od 4. 7. 2016, z výzvy k plnění ze dne 9. 4. 2020 s doručenkou, z nabídky účtů a sazebníků úroků pro fyzické osoby účinné od 17. 4. 2020, z obchodních podmínek k rámcové smlově o poskytování platebních služeb účinných od 10. 2. 2020) byl zjištěn a prokázán skutkový stav tak, jak jej žalobkyně soudu vylíčila v žalobě. 5. Obranu žalovaného soud neshledal důvodnou, neboť sama okolnost, že právní úkon je sepsán (projeven) v cizím jazyce, neznamená, že je bez dalšího neplatný pro nesrozumitelnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4459/2014). Žalovaný by musel prokázat, že smlouvy, které žalobkyně se žalovaným uzavřela, pro něj byly z důvodu jejich sepisu v českém jazyce nesrozumitelné, potažmo neplatné. Pouhé tvrzení, že žalovaný je cizí státní příslušník nemůže jako důkaz, že pro něj není český jazyk srozumitelný, obstát (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97). Tvrzení žalovaného, že žalobkyně ve smlouvách, které se žalovaným uzavřela, neuvedla i adresu žalovaného v domovském státě, je bez právního významu, neboť takovou povinnost zákon nestanoví, a žalobkyně nemůže být za nesplnění (neexistující) povinnosti jakkoliv sankcionována. Rovněž pak tvrzení, že nelze předpokládat, že by se žalovaný po 6. 6. 2018, do kdy měl zaměstnaneckou kartu, pohyboval na území České republiky, neboť to, kde žalovaný pobývá, nemá na platnost závazku, které pro něj ze smluv, které se žalobkyní uzavřel, žádný vliv. Pokud se jedná o doručování předžalobní výzvy ze dne 9. 4. 2020, nelze skutečnost, že ji žalobkyně zasílala žalovanému na adresu uvedenou ve smlouvách, které s ním uzavřela (tj. [ulice a číslo], [PSČ] [obec]), odkud se jí jako nevyzvednutá vrátila zpět, klást k tíži žalobkyně, když s ohledem na domněnku doby dojití stanovenou v § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) postačí průkaz o jejím odeslání, což žalobkyně soudu prokázala. Naopak žalovaný tím, že žalobkyni nenahlásil žalobkyni změnu svého bydliště, porušil povinnost stanovenou v čl. XVII. odst. 4. obchodních podmínek k rámcové smlouvě o poskytování platebních služeb účinných od 1. 4. 2016, a vlastním zaviněním svou nedosažitelnost pro žalobkyni způsobil. 6. Po hmotněprávní stránce soud věc posoudil dle § 2395 a násl. o. z., a za situace, kdy žalovaný netvrdil, tím méně prokázal, že by dlužnou částku žalobkyni uhradil, resp. že předmětný právní vztah v rozhodném období netrval, za současného přihlédnutí k tomu, že jeho obranu v posuzované věci neshledal s důvodů uvedených v předchozím odstavci způsobilou nárok žalobkyně uplatněný žalobou zvrátit, žalobě v plném rozsahu vyhověl (výrok I.). 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 2 089 Kč (výrok II.). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, který v dané věci vykonal tři úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ AT“), za což mu náleží odměna v celkové výši 600 Kč, konkrétně 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu na zahájení řízení (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva a návrh na zahájení řízení) dle § 14b odst. 1 bod 2 AT, a paušální náhrada v celkové výši 300 Kč, konkrétně 100 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu na zahájení řízení (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva a návrh na zahájení řízení) dle § 14b odst. 5 písm. a) AT. Vzhledem ke skutečnosti, že právní zástupce žalobkyně je plátcem DPH, náleží k nákladům řízení také tato daň podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve výši 21%, tedy částka ve výši 189 Kč (21% z částky 900 Kč představující součet odměny advokáta a režijního paušálu za čtyři vykonané úkony právní služby).