22 C 47/2022 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 10.1.2022 domáhá, aby bylo rozhodnuto o zrušení jeho vyživovací povinnosti vůči žalované, jeho dceři, která mu byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 11.12.2020 č.j. 24 C 295/2019 – 470, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 22.9.2021, č.j. 19 Co 118/2021, a to ke dni 1.8.2021. Druhým výrokem pak žalobce požadoval, aby soud rozhodl, že dlužné výživné za období od 8.5.2019 do 31.7.2021 ve výši 267 742 Kč je žalobce povinen zaplatit žalované do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že výše uvedeným rozsudkem OS pro Prahu 5 byla uložena povinnost hradit žalované na výživném částku 10 000 Kč, a to do 5. dne v měsíci předem ode dne 8.5.2019. V současné době došlo ke zhoršení finanční situace žalobce s ohledem na jeho zdravotní stav a od 31.3.2021 je evidován na Úřadu práce. Žalobce je rozvedený a má další vyživovací povinnosti, kdy je proti němu vedena exekuce. Není ve finančním možnostech žalobce hradit výživné žalované. Dále pak žalobce uvedl, že s žalovanou není v kontaktu a poslední potvrzení o jejím studiu je z roku 2019. Žalobce z veřejně přístupných zdrojů – webové stránky University a FB profilu žalované, zjistil, že tato dne 1.8.2021 zveřejnila příspěvek, ze kterého je zřejmé, že přebírá diplom. Vzhledem k tomu, že žalovaná ukončila studium a je již schopna se sama živit, žalobce podal návrh na zrušení jeho vyživovací povinnosti vůči ní. 2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila přípisem ze dne 5.2.2023, kdy uvedla, že v současné době žije v Austrálii, kde má vyřízeno pracovní vízum. Ke svému studiu uvedla, že dokončila pouze bakalářské vzdělání. Žalovaná dále uvedla, že je již schopna postarat se o sebe sama, což ostatně činila i v průběhu studia, a i po jeho ukončení. Při jednání konaném dne 12.5.2023 obecná zmocněnkyně žalované a zároveň její matka k projednávané věci ještě specifikovala, že žalovaná skutečně nedokončila magisterské vzdělání, resp. v něm od září roku 2022 již nepokračovala. V létě roku 2022 pak pobývala v [obec], kdy vedla jazykové kurzy na jazykové škole. Následně odjela do Austrálie. 3. Mezi účastníky tedy nebylo sporu o tom, že by žalovaná ukončila studium a zároveň se již byla schopna sama zabezpečit. Mezi účastníky však vznikl spor o to, do kdy měla žalovaná nárok na výživné od žalobce. 4. Soud se tedy zejména zabýval tím, kdy se již žalovaná dále nepřipravovala na budoucí povolání a byla schopna se samostatně živit, k čemuž i provedl toto dokazování: 5. Z výrokové části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 11.12.2020 č.j. 24 C 295/2019 – 470, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 22.9.2021, č.j. 19 Co 118/2021, soud zjistil, že žalobci byla uložena povinnost platit žalované ke každému 5. dni v měsíci předem 10 000 Kč měsíčně, a to s účinností od 8.5.2019. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 1.11.2021. 6. Ze screenshotu facebookové stránky žalované ze dne 1.8.2021 je zřejmé, že žalované obdržela vysokoškolský titul obor psychologie. 7. Z údajů z veřejné části Živnostenského rejstříku pro žalovanou ke dni 9.4.2023, bylo zjištěno, že dne 22.6.2022 vznikla žalované tato živnostenská oprávnění: fotografické služby, překladatelská a tlumočnická činnost, mimoškolní výchova a vzdělávání, pořádání kurzů, školení, včetně lektorské činnosti, všechny zahájeny k 22.6.2022. 8. Z pracovního víza vydaného vládou Austrálie, soud zjistil, že žalované bylo vystaveno ode dne 10.10.2022 pracovní povolení v Austrálii. 9. Uvedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž má za to, že provedené důkazy plně prokazují zjištěný skutkový stav a tedy další dokazování by již bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. 10. Na základě výše uvedených skutkových zjištění a tvrzení samotné žalované, dospěl soud k závěru, že žalovaná nejpozději ode dne 22.6.2022 byla již schopna se sama živit, kdy v září roku 2022 již nenastoupila k magisterskému studiu, rovněž od října 2022 jí bylo vystaveno pracovní vízum v Austrálii. 11. Po právní stránce soud vyšel z těchto ustanovení zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, (dále jen„ občanský zákoník“). 12. Podle ustanovení § 910, občanského zákoníku, předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. Vzdálenější příbuzní mají vyživovací povinnost, jen nemohou-li ji plnit bližší příbuzní. Nejedná-li se o poměr rodičů a dítěte, předchází vyživovací povinnost potomků vyživovací povinnosti předků. 13. Podle ustanovení § 911, občanského zákoníku, výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 14. Podle ustanovení § 915 odst. 1, občanského zákoníku, životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. 15. Dle komentářové literatury základním a obecným předpokladem pro vznik a trvání vyživovací povinnosti je zásadně tzv. stav odkázanosti na výživu na straně oprávněného, tedy neschopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby, ať už vlastní prací či ze svého majetku a z dávek z pojistných systémů, např. starobního důchodu či peněžité pomoci v mateřství, či z i nepojistných systémů, např. dávek státní sociální podpory. K tomu viz komentář k § 912. Pro výši rozsahu výživného jsou pak na straně oprávněného relevantní odůvodněné potřeby a jeho majetkové poměry (viz § 913 odst. 1), resp. existence zisku (viz § 912). Nicméně zákon z tohoto pravidla stanoví výslovně výjimky, a klade tak důraz na rodinnou solidaritu, stejnou životní úroveň, proporcionalitu. (KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. § 911 (Stav odkázanosti na výživu). In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 978, marg. č. 1) 16. Dále pak doba trvání vyživovací povinnosti (a základní předpoklad pro uplatnění) je dána zásadně stavem odkázanosti dítěte na výživu ze strany svých rodičů (viz § 913), byť ze zákona vyplývá, že hledisku odůvodněných potřeb předchází právo dítěte na stejnou životní úroveň, jakou mají rodiče (viz § 915 odst. 1). Opačný výklad by vedl ad absurdum. Vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá tak dlouho, dokud děti nejsou samy schopny se živit. Schopnost samostatně se živit bývá tradičně interpretována extenzivně jako schopnost samostatně uspokojovat všechny své potřeby (hmotné, kulturní, podle judikatury také bytové). K tomu viz také např. rozhodnutí II. ÚS 2155/09, ze kterého se podává:„ Vyživovací povinnost rodičů k dětem … není podmíněna věkem, ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze schopností sám se živit, což je pojem, který musí soud vyložit jednotlivě podle specifik každého konkrétního případu. (KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. § 915 (Právo na stejnou životní úroveň a slušná výživa). In: KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975) . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1006–1007, marg. č. 7) 17. Soud má za to, že vyživovací povinnost zaniká ze zákona, nicméně mezi účastníky došlo ke sporu, kdy došlo k tomuto zániku, a proto soud rozhodl svým deklaratorním rozhodnutím, tak že k zániku došlo ke dni 22.6.2022. 18. Soud k tomuto závěru dospěl vzhledem k provedenému dokazování a tvrzení obou účastníků, kdy sama žalovaná uvedla, že je již schopna se sama živit. Soud tak toto datum určil ode dne, kdy byl zjištěn vznik živnostenských oprávnění žalované, tato již musela vědět, že ke studiu v září 2022 nenastoupí, kdy naopak usilovala o vydání pracovního víza v Austrálii. Zároveň obecná zmocněnkyně žalované uvedla, že v létě roku 2022 se již žalovaná skutečně živila sama. Soud tedy rozhodl tak jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku bod I. 19. Ve vztahu k druhému žalobnímu návrhu žalobce a sice, a by byla soudem určena konkrétní výše dlužného výživného a jeho splatnost, k tomu soud podotýká, že o těchto otázkách již bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 11.12.2020 č.j. 24 C 295/2019 – 470, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, ze dne 22.9.2021, č.j. 19 Co 118/2021, pročež ve vztahu na tento nárok soud řízení zastavil v souladu s ustanovením § 159a odst. 4 o.s.ř. a § 104 odst. 1 o.s.ř, neboť se jedná o neodstranitelnou podmínku řízení. 20. Co do náhrady nákladů řízení vyšel soud z ustanovení § 142 odst. 2, kdy vyslovil, že žádný z účastníků nemá nárok na jejich náhradu, neboť každý z účastníků byl úspěšný z části, kdy lze konstatovat, že poměr jejich úspěchu a neúspěchu byl stejný.