45 C 16/2019-178 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 290.014 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 19378/2012, do kterého jako věřitel přihlásila svou pohledávku. Tato pohledávka byla jiným věřitelem popřena a následně řešena v souvisejícím incidenčním sporu vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 188 ICm 479/2013. Dne 3. 10. 2012 vydal Městský soud v Praze usnesení, č.j. MSPH 88 INS 19378/2012-A-13, kterým na majetek dlužníka, [právnická osoba], [anonymizována tři slova] [rok], [PSČ] [obec], [IČO], vyhlásil konkurz. Dne 29. 11. 2012 byla soudem uveřejněna výzva k přihlášení pohledávek. Věřitel, [jméno] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [anonymizováno], [země], přihlásil do řízení pohledávku, kterou následně dne 12.12.2012 postoupil na žalobkyni, která je jeho partnerkou a matkou jeho dětí, za účelem jejího finančního zajištění a splnění splatných závazků rodiny, protože se domníval, že pohledávka je jasná a nezpochybnitelná. Dne 22. 1. 2013 popřel věřitel, [právnická osoba], [IČO], pohledávku žalobkyně, čímž zahájil incidenční spor vedený pod sp. zn. MSPH 188 ICm 479/2013. Žalobkyně shrnula průběh insolvenčního a incidenčního řízení s tím, že v incidenčním řízení byla její pohledávka shledána po právu, když i Vrchní soud v Praze pod č.j. 104 VSPH 599/2014-161 rozhodnutí Městského soudu v Praze opět potvrdil. Navzdory tomu nedošlo k vyplacení uvedené pohledávky v rámci rozvrhového usnesení, kterým bylo určeno, že jí náleží 37, 14 % přiznané částky, tedy částky ve výši 575.068,38 Kč. Popírající věřitel podal ve věci dovolání a i když Nejvyšší soud následně ve svém rozsudku potvrdil nárok žalobkyně potvrdil jako oprávněný. K vyplacení peněz však opět nedošlo, a to ani po vydání rozhodnutí (rozhodnutí bylo žalobkyni doručené dne 23.3.2018). Žalobkyně proto dne 26. 3. 2018 opětovně zaslala soudu přípis se žádosti o vyplacení pravomocně přiznané částky, který zůstal bez odezvy, proto podala návrh na určení lhůty k vydání rozvrhového usnesení, v němž požadovala vydání celé částky složené do úschovy soudu. Následně Městský soud v Praze vydal dne 13. 4. 2018 rozvrhové usnesení na vydání peněz ze soudní úschovy č.j. MSPH 88 INS 19378/2012-B-105. Peníze byly na bankovní účet právního zástupce žalobkyně vyplaceny dne 11. 5. 2018, což je tři roky a dva měsíce po tom, co bylo o pohledávce žalobkyně pravomocně rozhodnuto a téměř jeden a půl roku od složení peněz do úschovy soudu. Žalobkyně zdůrazňuje, že jí soudem v mezidobí nebyla vyplacena ani část finančních prostředků na pohledávku, kterou Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2017 prohlásil za nespornou (následující řízení před Vrchním soudem se týkalo pouze části pohledávky a Městskému soudu v Praze tak nic nebránilo v tom, aby vydal rozvrhové usnesení na úhradu nesporné pohledávky). Dne 6. 6. 2018 byl konkurz společnosti [právnická osoba] skončen, když tohoto dne nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze č.j. MSPH 88 INS 19378/2012-B-110. Z výše uvedeného vyplývá, že insolvenční řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 88 INS 19378/2012 trvalo 5 let a 8 měsíců (od 3.10.2012 do 6.6.2018) a incidenční spor o popření pohledávky žalobkyně vedený Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 188 ICm 479/2013 trval 5 let a 2 měsíce, což je nutné považovat za nepřiměřeně dlouhou dobu. Všechny průtahy byly způsobeny nesprávným postupem soudu, a to zejména při rozhodování o dovolání popírajícího věřitele v incidenčním sporu, kdy Nejvyššímu soudu trvalo dva a půl roku, než o dovolání rozhodl, a při rozhodování o vyplacení peněz do a ze soudní úschovy, kdy uběhl rok a pět měsíců než bylo vydáno první rozvrhové usnesení, a celkově tři roky a dva měsíce než byly peníze vyplaceny žalobkyni po pravomocném rozhodnutí, kterým byla pohledávka žalobkyně v celém rozsahu potvrzena. Věc přitom nebyla právně ani skutkově složitá. Žalobkyně poskytovala soudu veškerou součinnost, když na všechny výzvy reagovala bez zbytečné prodlevy a předkládala soudu všechny potřebné podklady ve stanovených lhůtách. Nadto se žalobkyně opakované domáhala odstranění průtahy procesními prostředky, jako žádostmi na odstranění průtahů nebo určení lhůty k vydání rozhodnutí. Jednalo se o nikoli komplikovanou věc, která je soudy běžně rozhodována. Městský soud v Praze i Nejvyšší soud měl k dispozici dostatečnou judikaturu, a to nejenom ohledem nároku, který byl předmětem žaloby, ale i ohledem rozvrhu majetkové podstaty. Průtahy v řízení tak nelze odůvodnit složitosti případu. Složitost samotného insolvenčního řízení byla také standardní. Délka daného řízení byla dána výhradně laxním přístupem Městského soudu v Praze, který byl opakovaně nečinný s vydáváním rozvrhových usnesení na vyplacení zpeněžené majetkové podstaty, což dovozovala i z toho, že první rozvrhové usnesení bylo vydáno po roku a pěti měsících od doručení návrhu insolvenčního správce na povolení částečného rozvrhu soudu. Soud prvního stupně nakonec vydal rozvrhové usnesení, kterým prostředky určené pro žalobkyni uložil do soudní úschovy, a to navzdory tomu, že o její pohledávce již bylo pravomocně rozhodnuto. Nejvyšší soud dále navzdory mnohým urgencím rozhodl o dovolání v incidenčním sporu až po dvou letech a šesti měsících. Význam řízení žalobkyně označila za existenční, když pohledávka, která byla žalobkyní v insolvenčním řízení vymáhána byla určena na obživu její rodiny. Žalobkyně byla z důvodu nedůvodných průtahů soudů ponechána přibližně pět let a pět měsíců v nejistotě, zda její pohledávka bude ze zpeněžené majetkové podstaty uspokojena, a to bez jejího zavinění. Žalobkyně vyčíslila újmu, která jí nepřiměřenou délkou shora uvedeného řízení byla způsobena, na částku 1 667 Kč měsíčně (v prvních dvou letech řízení v poloviční výši), přičemž tuto částku navýšila o dalších 200.000 Kč, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu – řízení se týkalo existenční otázky žalobkyně a její rodiny, o níž soud věděl a přesto udržoval závadný stav, kterým zasahoval do soukromého a rodinného života žalobkyně, když snížení životné úrovně rodiny vyvolalo i psychickou nepohodu rodiny. Zdůraznila, že průtahy byly způsobeny nesprávným rozhodováním Městského soudu v Praze, který peníze zadržoval navzdory pravomocným rozhodnutím potvrzujícím nárok žalobkyně, v kombinaci se zdlouhavým rozhodováním Nejvyššího soudu o dovolání popírajícího věřitele. Žalobkyně před podáním žaloby uplatnila svůj nárok u žalované podáním ze dne 20. 9. 2018, žalovaná však dosud o jejím nároku nerozhodla. 2. Průtahy v řízení žalobkyně označila jako 2leté průtahy při vydání rozvrhového usnesení od 3.9.2015 do 8.2.2017, kdy se soud opětovně a zcela nadbytečně dotazoval insolvenčního správce na stav věci a o návrzích insolvenčního správce na vydání rozvrhového usnesení rozhodl až na základě pokynu Vrchního soudu v Praze, který Městskému soudu v Praze lhůtu 30 dnů k vydání rozvrhového usnesení a konstatoval, že není důvod, proč by rozvrhové usnesení nemohlo být vydáno. Dále žalobkyně konstatovala, že v řízení byly 3leté průtahy při vyplácení částky složené do úschovy soudu na základě rozvrhového usnesení ze dne 8. 2. 2017 a byla uvolněna až dne 11. 5. 2018, tedy tři roky po pravomocném rozhodnutí o její pohledávce. V incidenčním sporu žalobkyně označila jako průtah zejména nečinnost Nejvyššího soudu, který o podaném dovolání rozhodl po dvou a půl letech s odkazem na dříve napadlou agendu. V této souvislosti poukázala i na věc, vedenou zdejším soudem pod sp. zn. 14 C 3/2019, ve které bylo obdobně rozhodováno o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nedůvodnými průtahy v řízení, přičemž soud označil přezkum řízení o osvobození od soudního poplatku po 3 roky a 8 měsíců v rámci celého řízení, když samotné řízení trvalo 4 roky a 9 měsíců za nepřiměřenou a žalobci náhradu nemajetkové újmy přiznal. Přitom obdobně jako v předmětném incidenčním sporu, bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy. 3. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala, přičemž učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně dne 20.9.2018 uplatnila nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 310.010 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobkyně došlo dne 14.6.2019 s tím, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a požadované zadostiučinění tak nebylo žalobkyni poskytnuto. Žalovaná stručně shrnula průběh řízení včetně řízení incidenčního a uvedla, že samotné incidenční řízení, jehož předmětem byla incidenční žaloba na popření pohledávky, trvalo přibližně 5 let. Řízení se vyznačovalo určitým stupněm skutkové a zejména právní složitosti. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy. Délka řízení je tedy z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnu