45 C 92/2020-51 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se prostřednictvím hlavní intervence domáhal určení, že ke smrti zůstavitele Ing. [celé jméno žalovaného], [datum narození], zemř. [datum], bytem [adresa žalovaného a žalovaného], existovala jím ručně sepsaná a podepsaná závěť, kterou za dědice veškerého svého majetku povolal rovným dílem své syny [celé jméno žalovaného], [datum narození], bytem [adresa žalovaného a žalovaného], a [celé jméno žalovaného], [datum narození], bytem [adresa žalovaného a žalovaného], [datum narození], není dědičkou po Ing. [celé jméno žalovaného], [datum narození], zemř. [datum], bytem [adresa žalovaného a žalovaného]. Svou žalobu zdůvodnil tím, že je ve věci, vedené u Městského soudu v Praze č.j. 10 T 15/2018, stíhán za jednání ve formě spolupachatelství, pří skutku, který je popsán tak, že po úmrtí Ing. [celé jméno žalovaného], [datum narození], který zemřel, aniž by zanechal závěť, vyhotovili obžalovaní závěť, kterou opatřili falešným podpisem zemřelého a podpisy dvou svědků, tak, aby značnou část majetku zůstavitele nezdědila jeho manželka [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození]. Podle obžaloby měli všichni obžalovaní postupovat společně s úmyslem jednak uvést poškozenou [jméno] [celé jméno žalovaného] v omyl ohledně pravosti závěti Ing. [celé jméno žalovaného] a tím způsobit na jejím majetku škodu ve výši [částka], jednak se neoprávněně na úkor poškozené obohatit. Žalobci hrozí velmi vysoký trest, ačkoliv se jednání kladeného mu za vinu v obžalobě dopustil, pouze na přání na přání jednoho ze spoluobžalovaných (svého klienta) poslal strohý formulář. Pro posouzení celé trestní věci je přitom zásadní, zda existovala jiná, Ing. [celé jméno žalovaného] vlastnoručně sepsaná a podepsaná závěť. Tato otázka přitom byla řešena v občanskoprávním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod č.j. 28 C 33/2019, v němž již byla žaloba zamítnuta, rozsudek však doposud nenabyl právní moci. Byť nebyl žalobce v uvedeném řízení procení stranou a neměl možnost se seznámit s obsahem spisu u Obvodního sodu pro [část Prahy] 28 C 33/2019 ani s rozsudkem a jeho odůvodněním, považuje výsledek civilního sporu za významný pro posouzení jeho jednání v trestní řízení, neboť skutková podstata trestného činu, který je mu dáván za vinu by nebyla naplněna, pokud by se prokázal existence vlastnoručně psané závěti a tedy tvrzení, že Ing. [celé jméno žalovaného] si nepřál, aby po něm jeho manželka dědila. Tyto skutečnosti dle žalobce vyplývají jednak z průběhu trestní řízení, ale ze žaloby ve shora uvedené věci sp.zn. 28 C 33/2019, přičemž podstatná tvrzení žaloby žalobce stručně shrnul. Žalobce uzavřel, že spatřuje svůj naléhavý právní zájem v tom, že v případě určení, že existovala ručně psaná závěť zůstavitele Ing. [celé jméno žalovaného], a to ke dni jeho úmrtí, na základě které by jeho majetek dědili rovným dílem jeho synové, by nikdy nemohla být v trestní řízení, kde je žalobce [celé jméno žalobce] obžalován, manželka zůstavitele [jméno] [celé jméno žalovaného] poškozenou a nemohl by jí hrozit vznik žádné škody. 2. Dle názoru prvního a druhého žalovaného, prezentovaného ve vyjádření k žalobě, jednak žalobce není aktivně legitimován, jednak již rozhodnutí ve věci č.j. 28 C 33/2019-235 ze dne 9.3.2020 nabylo právní moci ke dni [datum]. Navrhli proto, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítl. 3. Třetí žalovaná k žalobě uvedla, že žalobce se dne [datum] domáhal hlavní intervence s využitím argumentace obdobné argumentaci prezentované v žalobě, přičemž jeho podání bylo usnesením Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 268/2020-373 odmítnuto pro opožděnost, přičemž odvolací soud rovněž konstatoval, že odvolání není přípustné, když na žalobce nelze pohlížet jako na účastníka původního řízení. Rovněž třetí žalovaná namítla opožděnost žaloby a uvedla, že pravomocným skončením původního řízení byla současně založena překážka věci rozhodnuté, když s konečnou platností byl zamítnut návrh Žalovaného 1 a Žalovaného 2 na určení, že Žalovaná 3 není dědičkou po Ing. [celé jméno žalovaného], [datum narození], posledně bytem [adresa], tj. Zůstavitele. Upozornila na nedůvodnost žaloby s tím, že žalobce nepatří ani potenciálně do okruhu dědiců v řízení o pozůstalosti, nemá tak na řízení ani částečný hmotněprávní zájem a nemá ani částečně nárok na věc nebo právo, o němž probíhalo původní řízení. Z výše uvedeného důvodu je nutné považovat hlavní intervenci žalobce za zcela nedůvodnou a pro nedůvodnost žalobu zamítnout. Konstatovala, že žaloba je nejen opožděná a neodůvodněná, ale rovněž obstrukční, když jde přímo proti smyslu hlavní intervence, když namísto urychlení vyřešení otázek souvisejících s řízením o pozůstalosti, které byly předmětem původního řízení, tomuto naopak brání. V této souvislosti vyjádřila domněnku, týkající se skutečné motivace žalobce k podání žaloby, a sice účelového využití procesních možností pouze ve prospěch původních žalujících proti tehdejší žalované. K tvrzenému právnímu zájmu žalobce na výsledku řízení třetí žalovaná konstatovala, že otázka existence vlastnoručně psané a podepsané závěti byla prostřednictvím extenzivního dokazování pravomocně vyřešena v původním řízení, pro žalobce postrádá jakoukoliv relevanci. Pokud by trestní soud považoval za důležité tuto otázku posoudit pro potřeby trestní řízení, provedl by vlastní dokazování v této věci. Rovněž třetí žalovaná shrnula podstatná tvrzení stran v rámci původního řízení a navrhla k nim důkazy, přičemž odmítla konstrukci žalobce, dovozujícího právní zájem na výsledku řízení, resp. na prokázání existence ručně psané závěti, v níž by měl zůstavitel vyloučit svou třetí žalovanou (poškozenou v rámci trestní řízení) z dědění a tedy tato nemohla být v rámci skutku, prošetřovaného v trestní řízení, poškozena. Takový nárok by měl být výhradně předmětem trestní řízení (popř. samostatného civilního řízení po vyloučení projednání věci trestní soudem), nikoliv původního řízení, které bylo pravomocně skončeno, nadto s jednoznačným výsledkem, který je již v tomto okamžiku pro trestní řízení použitelný. Zdůraznila, že předmětem trestní řízení je výhradně otázka viny obžalovaných za trestný čin padělání závěti, náhrada škody by tak byla vyloučena, pouze pokud by nebyla žalobci prokázána vina. Shrnula, že v řízení sp.zn. 28 C 33/2019 nebylo prokázáno, že by žalobci tvrzená závěť sepsaná zůstavitelem vlastní rukou skutečně existovala a rovněž nebylo prokázáno, že by takovouto závěť žalovaná úmyslně zničila – spálila, žalobce neuvedl žádná relevantní tvrzení o domnělé existenci vlastnoručně psané závěti zůstavitele a tvrzení související s možnou dědickou nezpůsobilostí třetí žalované, přičemž z vyjádření jedné strany řízení dovozuje své vlastní závěry zcela v rozporu se závěry Obvodního soudu pro Prahu 2 uvedenými v konečném rozhodnutí ve věci. Závěrem navrhla, aby soud žalobu zamítl. 4. Dl ust. § 91a o.s.ř. kdo si činí nárok zcela nebo částečně na věc nebo právo, o nichž probíhá řízení mezi jinými osobami, může až do pravomocného skončení tohoto řízení podat žalobu proti těmto účastníkům. 5. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 28 C 33/2019 – 235 ze dne 9.3.2020, který nabyl právní moci [datum], a vykonatelnosti [datum], ve věci žalobců [celé jméno žalovaného] a [celé jméno žalovaného] proti žalované [jméno] [celé jméno žalovaného], bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení, že žalovaná [celé jméno žalovaného] není dědičkou po Ing. [celé jméno žalovaného] (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že žalobou se domáhali žalobci uvedeného určení s tím, že tedy dědička [celé jméno žalovaného] není v řízení způsobilá, resp. není dědicky způsobilá, přičemž zůstavitel jí měl, dle jejich tvrzení, vynechat ze závěti, resp. měl změnit svou závěť, kterou by odkázal veškerý svůj majetek pouze svým dětem, nikoli manželce [jméno] [celé jméno žalovaného]. V uvedeném řízení se nezdařilo prokázat, že by existovala ručně psaná závěť zůstavitele z března 2014 s tím, že žalovaná o existenci této závěti věděla a že tuto závěť záměrným způsobem zničila, proto tedy soud žalobu zamítl. 6. Usnesením Městského soudu v Praze č.j. 18 Co 268/2020-373 z 12.10.2020 bylo odvolání [celé jméno žalobce] proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9.3.2020 č.j. 28 C 33/2019 – 235 odmítnuto a odvolateli byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení konkrétní částku. V odůvodnění Městský soud v Praze konstatoval, že podání JUDr. [celé jméno žalobce] bylo doručeno soudu [datum], žaloba na hlavní intervenci byla podána až po pravomocném skončení řízení, a proto se jedná o nepřípustný úkon, ke kterému soud nepřihlíží. Jelikož na JUDr. [celé jméno žalobce] nelze pohlížet jako na účastníka řízení, nelze ani další část jeho podání považovat za přípustné odvolání, neboť nenaplňuje podmínky § 201 a následující o.s.ř., podle kterého se mohou proti rozhodnutí odvolat pouze tam vyjmenované subjekty. JUDr. [celé jméno žalobce] nebyl účastníkem řízení a bylo tedy třeba jeho odvolání odmítn