16 C 52/2020-108 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne 12. 11. 2020 domáhal na žalované zaplacení částky 30 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu a dále poskytnutí omluvy ve znění dle výroku I. shora uvedeném, a to v souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované, která zveřejňovala oznámení, jež žalobce podal podle zákona o střetu zájmů v období od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok]. Žalobce v žalobě tvrdí, že je [anonymizována dvě slova] [územní celek] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], a tedy veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce dlouhodobě a setrvale nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, které podával podle zákona o střetu zájmů, neboť tímto zveřejňováním docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí. Žalobce má za to, že zveřejňováním podaných oznámení docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí, zaručeného čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, v čemž ostatně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Žalobce při vyplnění posledního průběžného oznámení za rok [rok] s termínem podání do [datum], které podal, aby splnil svou zákonnou povinnost, učinil vůči správci registru – Ministerstvu spravedlnosti ČR jednoznačnou výzvu, aby stát nakládal s podaným oznámením při zachování respektu k jeho soukromí, tedy učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování jeho ústavního práva na ochranu soukromí v podobě v podobě žalobcovo práva na informační sebeurčení. Jelikož žalobcem podaná oznámení byla i po [datum] zveřejněna bez jakéhokoli omezení, adresoval žalobce žalované výzvu k okamžité nápravě závadného stavu, avšak bezvýsledně. Od okamžiku, kdy byla přijata novela č. 14/ 2017 Sb. zákona o střetu zájmů, Sdružení místních samospráv ČR namítalo její protiústavnost, spočívající právě v plošném zveřejňování oznámení v Centrálním registru oznámení. Do té doby byla podaná oznámení k dispozici (k nahlédnutí) na obecním úřadě a v žádném případě nebyla plošně zveřejňována způsobem umožňující dálkový přístup. Když následně Ústavní soud – k návrhu skupiny senátorů přesně tuto zásadní vadu právní úpravy ve svém nálezu vytknul a zrušil pro protiústavnost klíčové ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů jak ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb., tak ve znění zákona č. 112/2018 Sb., nepřišla žádná sebereflexe ze strany státu a jeho představitelů. Stát však práva žalobce zjevně poškodil a přestal s plošným zveřejňováním údajů z registru oznámení až po zaslání výzvy žalobce a soustředěném tlaku organizací hájících zájmy samospráv. Žalobci tak vznikla újma na jeho právech, garantovaných dokonce na ústavní úrovni, neboť plošné zveřejnění jeho oznámení, podaných žalobcem dle zákona o střetu zájmů, porušuje jeho právo na ochranu soukromí, resp. právo na informační sebeurčení. O protiústavnosti plošného zveřejňování podaných oznámení rozhodl Ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány a osoby, bez ohledu na to, že se jedná o tzv. derogační nález. I v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována. Dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 se musejí soudy zabývat navzdory tomu, že byla odložena jeho vykonatelnost. Z toho totiž ještě neplyne, že nález po dobu odložení své vykonatelnosti neexistuje. Žalobce tak předmětné zveřejňování uvedených údajů poškodilo, neboť vykonává veřejnou funkci v [anonymizováno] obci již od roku [rok]. Namísto ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jeho právům, stát rozhodl, že u žalobce uskuteční majetkový striptýz a jeho majetkové a osobní poměry zveřejní všem k dispozici. Ke zveřejňování majetkových přiznání a tedy k porušování práv žalobce docházelo setrvale od [anonymizováno] [rok] až do [anonymizováno] [rok]. Výzva žalobce k odškodnění vzniklé újmy však žalovanou nijak reflektována nebyla. Z uvedených důvodů podal žalobce předmětnou žalobu. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Ve svém vyjádření k žalobě ze dne 5. 5. 2021 potvrdila, že u ní žalobce dne 24. 9. 2020 (žádostí ze dne 23. 9. 2020), resp. dne 9. 10. 2020 (žádostí ze dne 25. 9. 2020) uplatnil z důvodů v žalobě uvedených nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 58 228 Kč, resp. 55 000 Kč. K projednání žádosti žalobce došlo dne 4. 3. 2021, přičemž žalovaná konstatovala, že v postupu Ministerstva spravedlnosti ČR nelze shledat nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná v podaném vyjádření dále uvedla, že Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy v oblasti střetu zájmů, centrálním orgánem pro podávání oznámení veřejných funkcionářů a správcem Centrálního registru oznámení. Ministerstvo spravedlnosti se při své činnosti správce řídí zákonem č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. Ministerstvo spravedlnosti je dle zásady legality státní moci, jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný. Ústava ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s Ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Dne 30. 11. 2017 podala skupina 42, resp. 60 senátorů Senátu Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu stížnost, kterou se domáhali zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q), § 10 odst. 2 a 3, § 11 odst. 3 a § 14b zákona č. 159/2006 Sb., ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/2018 s tím, že tato ustanovení porušují základní lidská práva zaručení Listinou základních práv a svobod. Ústavním nálezem ze dne 11. 2. 2020, vyhlášeným dne 11. 3. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017, upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, neboť jím dochází k porušení čl. 10 Listiny, dle kterého má každý právo na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení a garantuje jednotlivci právo rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Tato ustanovení byla zrušena uplynutím [datum]. V souladu s výše uvedeným nelze než konstatovat, že při výkonu veřejné moci nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11. 2. 2020, když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až uplynutím roku 2020. Žalovaná dále uvedla, že vznik újmy požadované k náhradě je v daném případě třeba dát primárně do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy a nikoli s postupem Ministerstva spravedlnosti ČR. Legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Žalovaná v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006. 3. Na základě předloženého zápisu o dohodě, uzavřené mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR a Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových ze dne 4. 5. 2021, jedná za stát dnem podpisu této dohody ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 16C 52/2020 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to ve smyslu ust. § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. 4. Žalobce v doplňujícím vyjádření ze dne 22. 9. 2021 na adresu žalované dále uvedl, že žalovaná od podání oznámení žalobcem až do [anonymizováno] [rok] zveřejňovala v Centrálním registru oznámení citlivé informace ze žalobcova soukromí, a to bez jakéhokoliv omezení, bez žalobcova souhlasu či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. K ukončení tohoto protiprávního postupu a porušování také práv žalobce dle čl. 7 a čl. 10 LZPS žalovaná přistoupila až dne 6. 11. 2020, k čemuž uvedla, že přístup do Centrálního registru oznámení omezila s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 36, ačkoliv v dřívější době žalovaná argumentovala tím, že se musí řídit účinným zákonem až do 31. 12. 2020. 5. Žalovaná v reakci na toto doplňující vyjádření žalobce při jednání soudu dne 24. 11. 2021 uvedla, že žalovaná přistoupila (od data 6. 11. 2020) k omezení zveřejňování majetkových přiznání z důvodů, že Nejvyšší správní soud rozhodl, že veřejní funkcionáři nemohou být sankcionováni za nepodávání oznámení o majetku. Jelikož příslušný derogační nález Ústavního soudu i rozsudek Nejvyššího správního soudu uvádí, že je zde hlavní zájem veřejnosti na kontrole majetkových přiznání veřejných funkcionářů, přistoupila žalovaná k tomuto kroku, kdy omezila tento přístup na žádost tak, jak bylo i cílem derogačního nálezu Ústavního soudu, avšak až uplynutím dne 31. 12. 2020. Takovýto postup žalované však neznamená, že by žalovaná v rozhodném obdob