20 C 136/2020-77 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se na žalované původně domáhal zaplacení částky 44 243,83 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky od 25. 4. 2020 do zaplacení, když tato částka představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). Žalobce krátce zrekapituloval průběh posuzovaného řízení, popsal předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona v souvislosti s nesprávným úředním postupem, odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010 ohledně vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy, když tuto újmu zpravidla nelze dokazovat (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011), dále uvedl, že neprojednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě představuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“) a je s tím spojeno právo na odškodnění. Žalobce také odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1536/2011, podle kterého Evropský soud pro lidská práva (dále též jen„ ESLP“) vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu zásadně nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Zásada rychlosti řízení vyjádřena v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nezákonná nečinnost je porušením ústavního principu zákonnosti, jakožto jednoho z předpokladů právní jistoty v demokratickém právním státě. Základním východiskem principu zákonnosti (princip legality) je čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Žalobce nárok na finanční zadostiučinění uplatnil u žalované v rámci předběžného projednání dne 24. 10. 2019, žalovaná reagovala dopisem ze dne 25. 10. 2019, ve kterém sdělila, že nárok prošetří, více však již nereagovala. Žalobce dále uvedl, že k průtahům v posuzovaném řízení nepřispěl, řízení pro něj bylo jediným způsobem, jak zvrátit negativní efekt nezákonného správního rozhodnutí, které ovlivnilo jeho právo na informace ze spisu, z něhož bylo možné čerpat pro návazná řízení a mělo tak pro žalobce mimořádně vysoký význam. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel ze základní částky 17 500 Kč ročně, (resp. za prvé dva roky řízení 8 750 Kč). Základní částka délku 1 134 dnů činí celkem (2 × 8 750 Kč + 17 500 Kč + (39/365) × 17 500 Kč), celkem jde o částku 36 869,86 Kč, kterou žalobce s ohledem na zvýšený význam posuzovaného řízení zvýšil o 20 %, celkem 44 243,83 Kč. 2. Žalovaná ve vyjádření žalobou uplatněný nárok neuznala, nesporovala, že žalobce u ní přípisem, doručeným žalované dne 24. 10. 2019 uplatnil tvrzený nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 44 243,83 Kč z důvodu nesprávného úředního postupu v posuzovaném řízení. V rámci mimosoudního projednání dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce. Ve smyslu § 31a poskytla žalovaná žalobci zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalovaná krátce zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení, které probíhalo po dobu 3 let a 7 měsíců u Městského soudu v Praze a u Nejvyššího správního soudu, přičemž oba soudy rozhodly jednou a zamítavý rozsudek nebyl zrušen. V posuzovaném řízení došlo k výrazné prodlevě a v této souvislosti žalovaná odkázala na § 56 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, podle něhož správní soudy projednávají a rozhodují věci v pořadí, v jakém k nim došly. Délku posuzovaného řízení žalovaná hodnotila jako nepřiměřenou a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona. Žalovaná proto poskytla žalobci za vzniklou nemajetkovou újmu zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Takové zadostiučinění považuje žalovaná za zcela dostačující a přiměřené všem okolnostem daného případu. V dané věci se jednalo o žalobu proti rozhodnutí správního úřadu, žalobce požadoval poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., která byla žalobci z větší části poskytnuta. Správní úřady pouze odmítly poskytnout část projektové dokumentace v podobě souhrnné technické zprávy, s odkazem na § 168 odst. 2 stavebního zákona. Soudy se tak zabývaly tím, zda se v daném případě jedná o dokumentaci, na níž lze vztáhnout § 168 odst. 2 stavebního zákona, a dospěly k závěru, že nelze úpravu ve stavebním zákoně, kde je k poskytnutí takové dokumentace vyžadován souhlas toho, kdo dokumentaci pořídil, obcházet jejím vyžadováním podle zákona o poskytování informací. Žalovaná má za to, že význam řízení byl pro žalobce velmi nízký. Větší část požadované informace byla žalobci poskytnuta. Z podkladů, které měla žalovaná k dispozici, nevyplývá, že by se žalobce alespoň pokusil získat souhlas autora projektové dokumentace k tomu, aby mu mohla být zpřístupněna. Žalobcem tvrzený zvýšený význam řízení není nijak prokázán. Znalost obsahu technické zprávy k projektové dokumentaci nemohla mít pro žalobce nijak zásadní význam pro jeho další postup. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby. 3. Usnesením ze dne 23. 9. 2021, č.j. 20 C 136/2020-68 bylo řízení co do částky 7 373,97 Kč zastaveno, neboť v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět z důvodu přehodnocení původního stanoviska. 4. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce dopisem ze dne 24. 10. 2019 uplatnil nárok na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona v posuzovaném řízení. Žalovaná v dopise ze dne 25. 10. 2019 potvrdila, že jí dne 24. 10. 2019 byl doručen výše uvedený dopis žalobce z téhož dne. Ve stanovisku ze dne 15. 2. 2021 adresovaném žalobci žalovaná dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky, a proto vyslovila konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. 5. Dále bylo v řízení prokázáno, že dne 12. 7. 2016 byla [název soudu] doručena žaloba od žalobce [název žalobkyně] proti rozhodnutí žalovaného [stát. instituce] ze dne 26. 4. 2016, [číslo jednací] o odmítnutí poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 20. 7. 2016 byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Soudní poplatek byl zaplacen dne 9. 8. 2016. Dne 16. 8. 2016 byl žalovaný vyzván k podání vyjádření k žalobě a k zaslání spisu. Dne 3. 10. 2016 soud urgoval zaslání vyjádření a zaslání spisu u žalovaného. Dne 6. 10. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného k žalobě. Dne 10. 10. 2016 byl soudu doručen spis od žalovaného. Dne 10. 10. 2016 soud zaslal vyjádření žalovaného na vědomí žalobci. Rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, [anonymizováno] [číslo jednací] byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Téhož dne byl rozsudek rozeslán účastníkům a nabyl právní moci dne 19. 8. 2019. Dne 2. 9. 2019 žalobce rozsudek napadl kasační stížností, která byla dne 10. 9. 2019 spolu se spisem zaslána na Nejvyšší správní soud. Rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č.j. [číslo jednací] Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 2. 2020. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu Městskému soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení). 6. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla n