23 C 203/2020-117 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce podal žalobu, kterou se domáhá zadostiučinění ve formě omluvy (kterou v žalobě formuluje) a individuálně vyčísleného peněžního odškodnění nemajetkové újmy. Žalobce uvádí, že je veřejný funkcionář ve smyslu zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů. V souladu se zákonem o střetu zájmů žalobce podával oznámení o svém majetku, nicméně dlouhodobě nesouhlasí se zveřejňováním oznámení, které takto podá. Žalobce uvádí, že žalovaným je stát, který vede Centrální registr oznámení, ve kterém jsou oznámení žalobce zveřejňována, a příslušnou organizační složkou je [stát. instituce], které tento registr spravuje. Žalobce namítá, že plošným zveřejňováním jeho majetkového přiznání dochází k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (čl. 7, 10 LZPS), konkrétně do ústavně zaručeného práva na ochranu soukromí v podobě práva na informační sebeurčení. Žalobce dále poukazuje na to, že Ústavní soud ČR nálezem sp, zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 neaproboval jako ústavně konformní režim zveřejňování údajů získaným dle zákona o střetu zájmů s tím, že preventivní funkce zpřístupnění údajů je naplněna i jejich poskytováním na základě žádosti, a dále s tím, že zrušil uplynutím 31. 12. 2020 ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Žalobce tak uvádí, že žalovaná nebyla oprávněna postupovat podle zákona, který byl pro rozpor s ústavními předpisy zrušen. Žalobci vznikla újma na jeho právech, garantovaných na ústavní úrovni, neboť takovéto plošné zveřejnění oznámení o majetkových poměrech porušuje právě ústavně garantované právo na ochranu soukromí, přičemž o protiústavnosti plošného přímého zveřejňování podaných oznámení rozhodl právě Ústavní soud, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány i osoby. I v případě odložené vykonatelnosti má takovýto derogační nález bezprostřední aplikační dopad. Žalobce žije v menší obci a jeho známost je obecně dána právě již výkonem funkce, je neuvolněným místostarostou [územní celek], veřejnou funkci vykonává od roku 2014. K dopadům uvedl, že jej to zatím nedotklo, nikdo proti němu zatím zveřejněné údaje nezneužil, ale cítí to osobně jako velmi negativní a nepříjemnou skutečnost. 2. Žalovaná namítá, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 11. 2. 2020, vyhlášeným 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020. Žalovaná tak uvádí, že nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po 11. 2. 2020, neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo právě až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňuje žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2020, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10. Dále žalovaná namítá, že pokud se žalobce domáhá nesprávného úředního postupu v tom směru, že došlo k přijetí protiústavní právní úpravy, pak legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup a odkazuje na závěry Nejvyššího soudu přijaté v rozsudku sp. zn. 25Cdo 215/2006. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznává a navrhla zamítnutí žaloby. 3. Z vyjádření žalované a předběžného uplatnění nároku žalobce u žalované má soud za prokázané, že došlo k předběžnému uplatnění žalobou uplatněných nároků žalobce u žalované, a to dne 24. 9. 2020. 4. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, soud zjistil, že tento byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020. Časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil. 5. Z předžalobní výzvy na ochranu osobnosti, kterou žalobce zaslal žalované, dále ze žádosti o ukončení protiústavních zásahů do práv komunálních politiků ze dne 28. 7. 2020, která byla zasláno předsedou SMS ČR žalované, a dále z informace SMS ČR komunálním politikům o podávání předběžného oznámení za rok 2019, soud zjistil, že žalobce se domáhal v době po vydání derogačního nálezu Ústavního soudu toho, aby informace o jeho majetkových poměrech nebyly nadále zveřejňovány a že i prostřednictvím [zapsaného spolku] [anonymizována tři slova] toto bylo žádáno za veřejné funkcionáře obecně. 6. Ze shodných tvrzení účastníků, jakož i z článku na serveru [webová adresa] ze dne 10. 11. 2020 s názvem„ Nejvyšší správní soud omezil nahlížení do Centrálního registru oznámení“, má soud za zjištěné, že ke dni 6. 11. 2020 byl omezen [stát. instituce] přístup k oznámením o majetku politicky veřejných funkcionářů tak, že tento přístup již nadále není možný v neomezeném rozsahu anonymně, ale pouze na základě předchozí, individualizované žádosti s tím, že rozsah zpřístupňovaných údajů se nijak nemění. 7. Mezi účastníky bylo nesporným, že žalobce je, resp. byl v rozhodném období politicky činným veřejným funkcionářem, jehož oznámení podle zákona o střetu zájmů byla zveřejňována v Centrálním registru oznámení, a to jak v době před vydáním nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak v době po vydání tohoto derogačního nálezu, konkrétně do 6. 11. 2020. Žalobce byl veřejným funkcionářem od roku 2014. 8. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Dne 11. 2. 2020 byl vyhlášen nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým byl zrušen § 14b odst. 1, písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Soud má dále za zjištěné, že každý ze žalobců byl v rámci komunální politiky činný, jakožto politicky veřejný funkcionář, ve smyslu zákona o střetu zájmů a oznámení činěná žalobci, jakožto veřejnými funkcionáři, tak byla zveřejňována [stát. instituce] v Centrálním registru oznámení, a to způsobem, který umožňoval až do 6. 11. 2020 neomezený anonymní přístup třetích osob k takto zveřejněným informacím. Dne 6. 11. 2020 pak byl tento přístup k oznámením limitován tím, že nadále jsou oznámení přístupná pouze na základě předchozí, individualizované žádosti, nicméně rozsah zpřístupňovaných údajů je nadále stejný. Rovněž Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nedošlo k omezení rozsahu údajů, které jsou obsahem předmětných oznámení. 9. Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud ve věci nehodnotil rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu, či Ústavního soudu, která byla založena účastníky do spisu, neboť se jedná o listiny, podporující právní argumentaci účastníků, nikoliv prokazující skutková tvrzení. 10. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou p