31 C 483/2014-526 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Původní žalobce, [celé jméno původního účastníka], se svou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 67 139,40 EUR s příslušenstvím. Svou žalobu zdůvodnil tím, že dne 30. 8. 1999 poskytl žalovanému půjčku ve výši 20 000 000 Lir (10 329,14 EUR), kterou žalovaný písemně uznal a zavázal se částku vrátit poté, co o to bude ze strany původního žalobce požádán. Původní žalobce dále poskytl žalovanému půjčku ve výši 110 000 000 Lir (56 810,26 EUR). Žalovaný dluh z této půjčky písemně uznal co do důvodu a výše a zavázal se předmětnou částku vrátit nejpozději do 31. 12. 2001. Pro případ prodlení bylo sjednáno právo původního žalobce požadovat úroky ve výši 6 % ročně z částky, se kterou bude žalovaný v prodlení. Celkem původní žalobce poskytl žalovanému částku 67 139,40 EUR, kterou žalovaný navzdory několikanásobným výzvám dosud nevrátil. Žalovaný pouze dne 20. 5. 2014 doručil právnímu zástupci původního žalobce dopis, jímž nerozporuje svůj dluh, ale uvádí, že jej považuje za promlčený. S tím původní žalobce nesouhlasil a vyzval žalovaného předžalobní výzvou k úhradě dluhu. Vzhledem k tomu, že dle Římské úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, se vztahy mezi účastníky budou řídit italským právem, požadoval původní žalobce z půjčky poskytnuté dne 30. 8. 1999 úrok z prodlení dle nařízení italského ministerstva financí, dle kterého ke dni 12. 6. 2001 činil úrok z prodlení 3,5 %. Původní žalobce k názoru žalovaného ohledně promlčení dluhu žalovaného odkázal na italskou právní úpravu promlčení, podle níž obecná promlčecí doba činí 10 let a počíná běžet dnem, ve kterém mohlo být právo poprvé uplatněno. Právo na vrácení částky 10 329,14 EUR na základě půjčky ze dne 30. 8. 1999 mohlo být poprvé uplatněno dne 12. 6. 2001 po výzvě ze dne 11. 6. 2001. Částka ve výši 56 810,26 EUR poskytnutá na základě smlouvy o půjčce ze dne 6. 4. 2001, měla být původnímu žalobci vrácena do 31. 12. 2001, poprvé tak mohlo být právo na vrácení této půjčky uplatněno dne 1. 1. 2002. Dle italského práva, učiní-li věřitel vůči dlužníku jakýkoliv úkon, kterým jej vyzývá k zaplacení, nebo pokud dlužník uzná právo, které může být vůči němu uplatněno, přerušuje se tím běh promlčecí doby a počíná běžet promlčecí doba nová. 2. Žalovaný má za to, že se na vztah mezi účastníky uplatní české právo. Poukazuje na to, že Česká republika přistoupila k Římské úmluvě až 1. 7. 2006. Na smlouvy uzavřené do 30. 6. 2006 se proto aplikují ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen„ ZMPS“). Dle § 10 odst. 3 ZMPS je tak třeba aplikovat české právo, neboť žalovaný měl již od roku 1998 faktické bydliště v České republice. Listiny ze dne 30. 8. 1999 a 6. 4. 2001 byly navíc podepsány v rámci podnikatelské činnosti vykonávané v České republice a částky ze smluv byly vyplaceny v České republice. Samotný nárok žalovaný sporuje. Poukazuje na povahu smlouvy o půjčce, která je reálným kontraktem. Žalovaný má za to, že listina z 30. 8. 1999 není uznáním dluhu, ale pouhým potvrzením o uzavření smlouvy o půjčce. Pokud jde o prohlášení o uznání dluhu z 4. 4. 2001, vyplývá z něj, že žalovaný uznal svůj celkový dluh vůči původnímu žalobci ve výši 110 000 000 Lir. Není z ní ovšem patrno, kdy měly být původním žalobcem fakticky poskytnuty jednotlivé půjčky a v jaké výši. Ze znění prohlášení pouze vyplývá, že původní žalobce měl žalovanému poskytnout v nespecifikované době vícero půjček do celkové částky 110 000 000 Lir. Takovou specifikaci právního vzniku závazku považuje žalovaný za neurčitou a nezpůsobilou vyvolat účinky spojené s uznáním dluhu. Současně je zřejmé, že se jedná o jednostranné prohlášení žalovaného, nikoliv o dohodu mezi účastníky, není proto možné, aby žalovaný jednostranně určil výši úroku z prodlení ani datum splatnosti závazku, když tyto je možné určit pouze dohodou stran. Žalovaný tak má za to, původním žalobcem uplatněné nároky jsou promlčené, a to i za situace, že by došlo k platnému uznání dluhu. 3. Původní žalobce ve své replice uvedl, že obě smlouvy o půjčce byly uzavřeny ústně na návrh žalovaného. Žalovaný požádal původního žalobce o půjčku a ten mu u sebe doma poskytl hotovost. Příjemcem návrhu byl tedy původní žalobce bydlící v Itálii a smlouva byla uzavřena tamtéž. Na smlouvy je třeba aplikovat české právo, žalovaný na zápisech o převzetí půjčky/uznání dluhu ze dne 30. 8. 1999 a 6. 4. 2001 rovněž uvádí jako své bydliště italskou adresu a v době uzavření smluv měl nepochybně bydliště v Itálii. V uznání dluhu z 6. 4. 2001 i v odpovědi na výzvu k zaplacení ze dne 6. 6. 2014 sám žalovaný odkazuje na ustanovení italského práva. 4. Při jednání konaném dne 12. 7. 2017 žalovaný nezpochybnil poskytnutí půjčky, ale poskytnutí dvou částek. Uznání ze dne 6. 4. 2001 v sobě mělo zahrnovat i částku 20 000 000 Lir dle prohlášení z 30. 8. 1999. Má za to, že nárok je promlčen jak podle českého, tak podle italského práva. Podle italského práva přerušuje běh promlčecí doby kvalifikovaná výzva doručená dlužníkovi. Původní žalobce však výzvy zaslal dvě, jednu dne 18. 1. 2007 a druhou dne 21. 9. 2011, ovšem byly doručovány na adresu, na které neměl žalovaný trvalé bydliště, ačkoliv jej mohl původní žalobce jednoduchým dotazem na matriku zjistit. Žalovaný má za to, že splatnost lze sjednat pouze dohodou, nikoliv stanovit jednostranně dlužníkem. Proto u uznání dluhu z 6. 4. 2001 počala promlčecí doba běžet od 7. 4. 2001 a skončila 7. 4. 2011. Výzva ze září 2011 byla opožděná a nárok původního žalobce je promlčený. 5. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 6. Z ručně psaného prohlášení ze dne 30. 8. 1999 je zřejmé, že žalovaný prohlašuje, že právě obdržel částku 20 000 000 Lir od původního žalobce, s tím, že částka bude vrácena na vyžádání žalovaným osobně nebo jeho dědici. Z prohlášení o uznání dluhu ze dne 4. 4. 2001 plyne, žalovaný uvádí, že vzhledem k tomu, že mu byla poskytnuta půjčka původním žalobcem v celkové výši 110 000 000 Lir, zavazuje se tuto částku vrátit nejpozději do 31. 12. 2001, navýšenou o případné úroky vzniklé k tomuto datu. V případě, že nedojde k včasnému splacení částky do výše uvedené lhůty, žalovaný přijde o právo splacení dlužné částky v dílčích splátkách, ve smyslu článku 1186 italského občanského zákoníku (dále jen„ CC“), a v důsledku toho bude povinen celou dlužnou částku okamžitě vrátit na obyčejnou žádost původního žalobce, kterou lze učinit i verbálně. Na částky splacené se zpožděním se bude vztahovat oboustranně dohodnutý úroku ve výši 6 % ročně. 7. V dopise ze dne 11. 6. 2001 adresovaném žalovaným původnímu žalobci, žalovaný reaguje na požadavek původního žalobce, aby zaplatil. Žalovaný v něm vyjadřuje svou skepsi a uvádí, že do konce roku nebude s ohledem na svůj zdravotní stav schopen ničeho zaplatit. Současně žádá, aby mu původní žalobce zaslal informaci o všech jeho dluzích a to jak osobních, tak o dluzích podniků nebo jiných osob, za které má žalovaný odpovídat. Z odpovědi původního žalobce ze dne 22. 6. 2001 vyplývá, že žalovaný původnímu žalobci na začátku května poté, co zúčtovali jejich záležitosti, přislíbil, že při nadcházející návštěvě původního žalobce v ČR žalovaný zaplatí, co dluží. 8. Z dopisu advokáta [jméno] [příjmení] ze dne 18. 1. 2007 zaslaného žalovanému na adresu [adresa], je zřejmé, že advokát v zastoupení původního žalobce vyzývá žalovaného, aby okamžitě vrátil částky ve výši 10 329,14 EUR a ve výši 56 810,26 EUR, které mu byly zapůjčeny a na které se vztahují uznání dluhu podepsaná dne 30. 8. 1999 a 6. 4. 2001, s tím, že očekává úhradu s navýšením o úroky ve sjednané výši. Ze stvrzenky podání doporučeného dopisu [číslo] je zřejmé, že dopis byl zaslán žalovanému na adresu [adresa]. 9. Dopisem ze dne 21. 9. 2011 adresovaným žalovanému na adresu [adresa] Eur a 56 810,26 Eur, které mu byly zapůjčeny dne 30. 8. 1999 a 6. 4. 2001 a to včetně částky odpovídající výši úroků vypočítaných ode dne poskytnutí půjčky až do data vrácení. Ze stvrzenky podání doporučeného dopisu [číslo] je zřejmé, že dopis byl zaslán žalovanému na adresu [adresa]. Tentýž dopis byl dne 21. 9. 2011 zaslán žalovanému též na adresu [adresa]. Dopis došel dne 23. 9. 2011 s tím, že byl považován za doručený po uplynutí stanovené doby uložení. 10. Z úplného přehledu o změnách v evidenci obyvatel vystaveným Městským úřadem v Desenzanu del [příjmení] soud zjistil, že žalovaný měl od 23. 4. 1997 pobyt hlášen na adrese via [anonymizována dvě slova] 21 a od 10. 1. 2003 do 1. 1. 2013 v ulici [anonymizována dvě slova] 1. Od 2. 1. 2013 pak na adrese [anonymizována dvě slova] [jméno] [anonymizováno]. 11. V zápisu z valné hromady spolčenosti [právnická osoba] ze dne 25. 9. 2010 je v listině přítomných uveden žalovaný s adresou [adresa], Itálie, podobně jako v pozvánce na valnou hromadu. Stejnou adresu měl uvedenou i v obchodním rejstříku jako společník [právnická osoba], od 3. 1. 2005 do 1. 9. 2011, jak je patrno z výpisu z obchodního rejstříku předmětné společnosti a stejná adresa vyplývá