12 C 212/2018-139 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou doručenou soudu dne 10. 10. 2018 se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen„ OS“) v řízení sp. zn. 6 T 166/2012, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (nárok žalobkyně byl postaven najisto v průběhu řízení). 2. V podání ze dne 13. 6. 2019 žalovaná učinila nesporným, že u ní žalobkyně uplatnila svůj nárok dne 10. 1. 2018. Žalovaná však nároku žalobkyně nevyhověla s tím, že celkovou délku namítaného řízení lze hodnotit jako přiměřenou. 3. Usnesením ze dne 16. 9. 2020 soud podání z 10. 10. 2018 odmítl, což potvrdil Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 2021, č.j. 55 Co 384/2020-60. Zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu bylo následně zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 1. 2022, který v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně žalobou uplatňuje toliko nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení u OS sp. zn. 6 T 166/2012. 4. Při jednání dne 21. 6. 2022 žalobkyně postavila najisto, že se domáhá pouze odškodnění za nepřiměřenou délku zmíněného trestního řízení od jeho zahájení v roce 1996 do skončení v roce 2017. Při jednání žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobkyně na odškodnění nemajetkové újmy. <b>Skutková zjištění:</b> 5. Ze shodných tvrzení stran a z listinných důkazů (tj. žádost žalobkyně adresovaná žalované ze dne 10. 1. 2018, s podacím razítkem značícím doručení žalované dne 10. 1. 2018, přípis žalované ze dne 11. 1. 2018) vzal soud za prokázané, že žalobkyně se dne 10. 1. 2018 obrátila na žalovanou s žádostí o odškodnění ve výši a z důvodu uvedeného v žalobě. Žalovaná žádosti nevyhověla stanoviskem, které si žalobkyně převzala dne 11. 6. 2018 (srov. stanovisko žalované z 6. 6. 2018, dodejka ke stanovisku). 6. Soud tedy konstatuje, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody, resp. poskytnutí zadostiučinění způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon“) představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná). 7. Ze spisu OS sp. zn. 6 T 166/2012 soud zjistil následující skutečnosti: -) Dne 1.9.2009 podala žalobkyně trestní oznámení o podezření ze spáchání trestného činu útisku, a to Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 4. -) Dne 22.12.2010 zdejší žalobkyně doplnila trestní oznámení, v němž uvedla, že podezřelé osoby zneužívají tísně žalobkyně, která je rozvedená důchodkyně bez možnosti získání srovnatelného ubytování, a její závislosti na pronajímatelích, kdy ji tím, že není vytápěný její byt, se snaží donutit, aby se z bytu řádně pronajatého odstěhovala. -) Dne 3.1.2011 byl sepsán záznam o zahájení úkonu trestního řízení. -) Dne 18.2.2011 policie dala podnět k posouzení podjatosti a s tím související místní a věcné příslušnosti. -) Usnesením z 25.4.2012 bylo zahájeno trestní stíhání osob [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] v návaznosti na trestní oznámení žalobkyně. -) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11.10.2017 bylo trestní stíhání zastaveno; dle vyznačené doložky bylo řízení pravomocně skončeno dne 11.10.2017. 8. Soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru o skutkovém stavu, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Pro nadbytečnost a z důvodu hospodárnosti soud neprovedl k důkazu přípis žalované ze dne 5. 1. 2018 a přípis žalobkyně ze dne 24. 8. 2018, neboť skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu. <b>Právní úprava:</b> 9. Soud věc posoudil ve světle níže uvedených zákonných ustanovení. 10. Podle ustanovení § 1 zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. 11. Podle § 3 písm. a), b), c) zákona stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona. 12. Dle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 13. Podle § 13 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 14. Podle § 15 odst. 1 zákona přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Dle ustanovení § 15 odst. 2 zákona se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 15. Dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédne rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. <b>Právní posouzení dané věci:</b> 16. Jak plyne ze shora uvedeného, žalobkyně se domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délku namítaného trestního řízení. Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu újmy. 17. Soud však v prvé řadě posuzoval námitku promlčení tvrzeného nároku, kterou vznesla žalovaná, neboť uplatní-li odpovědný subjekt v občanském soudním řízení důvodně námitku promlčení, velí zásada hospodárnosti řízení, aby soud nejprve posoudil, zda je námitka důvodná, a pokud tomu tak je, aby žalobu zamítl, aniž bude najisto postavena otázka splnění podmínek odpovědnosti za újmu či prokázána její výše. 18. Dle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Dle § 35 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. 19. Z uvedeného ustanovení plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí lhůtě. Počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty se odvíjí od vědomosti poškozeného, že došlo k nemajetkové újmě, tedy kdy se dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky. Objektivní desetiletá lhůta pak počíná běžet od okamžiku této okolnosti (právní skutečnosti), která je coby nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup pro vznik újmy vyvolávajícím činitelem. Ve vztahu k újmám vyvolaným nepřiměřenou délkou řízení je pak běh obou lhůt modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty před koncem řízení, v němž k průtahům došlo. Promlčení (skončení subjektivní ani objektivní lhůty) tedy nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení takového řízení. Uvedenou konstrukcí se zdůrazňuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek, neboť náhradu nemaje