14 C 263/2021-67 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 167 500 Kč za nesprávný úřední postup ve formě nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 41/2011. Žalobce uvedl, že v předmětném řízení šlo o náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup nemocnice předcházející úmrtí otce žalobce, což pro něj značí zvýšený význam řízení. Soudy se v předmětném řízení dopustil řady pochybení, což zakládá odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění. Žalobci byla na základě předběžného uplatnění nároku dne 6. 8. 2021 zaplacena částka 82 500 Kč. Žalobce však považuje za adekvátní částku 250 000 Kč, a proto se domáhá zaplacení zbývající částky. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 6. 8. 2021 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 250 000 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti žalobce došlo dne 12. 10. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 82 500 Kč. Žalovaná v činnosti soudu shledala určité prodlevy, zejména od ustanovení znalce dne 12. 2. 2015, kdy byl dne 17. 8. 2015 tento znalec zproštěn a ustanoven nový, do doručení znaleckého posudku dne 14. 12. 2015. Zároveň se řízení vyznačovalo občasnou nekoncentrovaností, jež byla nejvýraznější v průběhu roku 2014. V důsledku uvedeného a s přihlédnutím k celkové době řízení přesahující deset let je nutno tuto délku hodnotit jako nepřiměřenou již jako celek. Žalovaná při stanovení zadostiučinění vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, resp. 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let, za které byla poskytnuta částka poloviční, a to z důvodu, že každé řízení musí objektivně určitou dobu trvat. Řízení v posuzovaném případě trvalo celkem 10 let a 2 měsíce. Žalovaná shledala důvody pro snížení základní výše zadostiučinění celkem o 50%, a to o 25% z důvodu složitosti řízení, o 10% z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 15% z důvodu tzv.„ sdílené újmy“. Žalovaná má za to, že poskytnutá výše zadostiučinění plně koresponduje s požadavky Nejvyššího soudu ČR (zejména se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, č.j. Cpjn 206/2010) a není důvod pro jeho navýšení. 3. Strany učinily nesporným, že nárok žalobce u žalované byl uplatněn předběžně dne 6. 8. 2021, rovněž je nesporným, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci se dostalo odškodnění 82 500 Kč. [Obsah přílohového spisu] 5. Skutkovým zjištěním soudu je, že řízení pod sp. zn. 37 C 41/2011 bylo u Měststkého soudu v Praze zahájeno dne 15. 3. 2011, nynější žalobce vystupoval v řízení rovněž v procesním postavení žalobce, a to spolu s dalšími třemi žalobci. Žalobci se v řízení po [anonymizována tři slova] domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s přísl. způsobené úmrtím otce žalobce, které bylo způsobeno neposkytnutím adekvátní zdravotní péče ze strany původní žalované. Dne 9. 11. 2011 se konalo první jednání ve věci. Dne 4. 5. 2016 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 23. 6. 2016 podali žalobci odvolání. Dne 30. 1. 2018 vyhlášen odvolacím soudem rozsudek, kterým byl napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrzen. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 7. 2018. Dne 26. 9. 2018 podali žalobci dovolání. Dne 16. 12. 2020 vyhlášeno Nejvyšším soudem usnesení, kterým bylo dovolání odmítnuto. Toto usnesení nabylo právní moci dne 13. 1. 2021. Následně podali žalobci ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 6. 2021, čímž bylo řízení skončeno. Řízení trvalo 10 let a necelé 3 měsíce. 6. Podle § 1 zákona číslo 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 7. Podle § 5 zákona číslo 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem. 8. Podle § 13 citovaného zákona nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon po provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Zákon v tomto směru odkazuje na článek 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 9. Podle § 31a téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nich k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, ke složitosti řízení, k jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, k postupu orgánů veřejné moci během řízení a k významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. 11. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobci náleží odškodnění nemajetkové újmy