18 C 59/2017-244 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 7. 11. 2016 na žalované původně domáhal zaplacení peněžitého zadostiučinění ve výši 246.000 Kč s tím, že dne 15. 6. 2004 žalobce podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva na průtahy v řízení, vedeném u Okresního soudu Brno – venkov, pod sp. zn. [spisová značka], po přijetí názoru ESLP, že by žalobce měl nárok nejprve uplatnit v rámci České republiky v duchu novelizace zákona č. 82/1998 Sb., žalobce dne 5. 4. 2007 uplatnil nárok podáním ze dne 2. 4. 2007 u [stát. instituce]. Protože [stát. instituce] uplatnění v zákonné 6ti měsíční lhůtě nevyřídilo, podal žalobce dne 19. 10. 2007 ve věci odškodnění žalobu k Okresnímu soudu Brno – venkov. Tento jej projednával nejprve pod sp. zn. [spisová značka] a následně po zrušovacím rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 7. 2012 pod sp. zn. [spisová značka]. Toto řízení skončilo v rámci České republiky definitivně usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, které bylo žalobci doručeno 23. 3. 2016. V rámci posuzovaného řízení žalobce nebyl odškodněn za jeho vlastní nepřiměřenou délku a dle přesvědčení žalobce, ani řádně za původní řízení. S ohledem na všechny rozhodné okolnosti bylo posuzované řízení zatíženo nepřípustnými průtahy, když již vzhledem k jeho charakteru – odškodňovací řízení dle zákona č. 82/1998 Sb., - k četným průtahů mezi jednotlivými úkony a vadám v jeho průběhu se jeho celková délka přibližně 12 let a z toho téměř 9 let jen v rámci vnitrostátního řízení, v žádném případě nedá považovat za vyřízené v přiměřené lhůtě. Vzhledem k jeho specifičnosti je žalobce přesvědčen, že posuzované řízení bylo extrémně dlouhé. Tímto nesprávným úředním postupem průtahy, se žalobce cítí být poškozen ve smyslu ustanovení § 13 zákona. Žalobce ještě před uplynutím příslušné promlčecí lhůty se obrátil na [stát. instituce] s uplatněním nároku. Uplatnění nároku ze dne 4. 5. 2016 bylo doručeno [stát. instituce] téhož dne. Toto na ně zareagovalo ke dni podání žaloby jen dopisem ze dne17. 5. 2016, kterým v zásadě jen potvrdilo doručení uplatnění. Žalobce uplatňuje nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v penězích, která mu vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věta druhá a třetí zákona u soudu, a to tak, jak jej uplatnil u žalované, to je ve výši 246.000 Kč. Žalobce je přesvědčen, že s ohledem na všechny rozhodné okolnosti je na místě zadostiučinění v penězích. Okolnostmi má mj. na mysli především skutečnost, že nejen délku posuzovaného řízení navíc v kontextu řízení předchozích pociťoval velmi negativně ve své osobní sféře a vše mělo zásadní vliv na jeho psychiku a důvěru ve fungování [anonymizováno] v ČR. Je evidentní, že soudy se dopustily zcela bezprecedentních a neodůvodněných průtahů, jakož i evidentních základních pochybení v posuzovaném řízení a způsobily tak jeho zcela nepřiměřenou délku. Složitost případu nebyla v celku žádná, natož aby mohla jakkoli [anonymizováno] celkovou délku řízení. Spíše se žalobci jeví vše jako absolutní selhání systému samého, kdy má za to, že stát dělal vše pro to, aby žalobce za prvotní řízení nemusel nijak odškodnit. Vše umocňuje i charakter posuzovaného řízení, když v něm již šlo o odškodnění za průtahy v soudním řízení, což prudce zvyšuje závažnost a tím i význam předmětu řízení pro žalobce. Žalobce v řízení nezavinil jediný průtah. Všechny procesní povinnosti plnil řádně a včas. Újmu žalobce zvyšuje fakt, že ani vrcholný státní orgán justice v České republice – [stát. instituce], se de facto též dopouští dalšího nesprávného úředního postupu, když povinné předsoudní uplatnění nevyřídil v zákonem stanovené 6ti měsíční lhůtě nijak. Podáním ze dne 9. 8. 2017 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to co do částky 77.875 Kč, neboť žalovaná dne 27. 7. 2017 žalobci poskytla peněžité zadostiučinění v uvedené výši. Usnesením ze dne 14. 8. 2017 soud řízení co do částky 77.875 Kč zastavil. 2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a argumentovala, že uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., poskytla žalovaná žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 77.875 Kč. Řízení vedené u Okresního soudu Brno – venkov probíhalo po dobu 8 let a 5 měsíců opakovaně na III. stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem. Ve věci rozhodl 3x soud I. stupně, 3x soud odvolací, 2x rozhodl Nejvyšší soud České republiky a jednou Ústavní soud. V řízení byla shledána období procesní nečinnosti soudu, a to soudu odvolacího, jinak bylo postupováno v přiměřených lhůtách. Řízení lze označit za složitější, jednalo se o žalobu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení. Dále žalobce uplatnil nárok na náhradu škody v podobě nákladů, vynaložených v rámci původního řízení a dále nárok na náhradu škody, která měla spočívat v nákladech právního zastoupení, spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva. Žalobce sám řízení zpočátku komplikoval tím, že požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví. Soud mu vyhověl a v rámci řízení byl vypracován znalecký posudek k určení, zda žalobcem tvrzená nepřiměřená délka soudního řízení, je v příčinné souvislosti s vývojem zdravotního stavu žalobce. Žalobce se na délce řízení výrazně nepodílel. Podal neurčitou žalobu, když neupřesnil žalované částky k jednotlivým uplatněným nárokům. Význam řízení zhodnotila žalovaná jako standardní, a to i s ohledem na skutečnost, že se žalobce účastnil většího množství soudních řízení, žalovaná má tak za to, že jednotlivé řízení na jeho osobu nemůže mít tak výrazný vliv, jako kdyby šlo o osobu, která se účastnila řízení pouze jediného. Na druhou stranu žalovaná nepovažuje význam řízení ani za nižší, neboť posuzované řízení bylo řízení kompenzačním. Žalovaná při mimosoudním projednání nároku dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci v jeho důsledku vznikla nemajetková újma. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, CPJN 206/2010. Při rozhodování o výši poskytnutého zadostiučinění bylo žalovanou přihlédnuto ke všem okolnostem případu, ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná při stanovení konkrétní výše zadostiučinění dospěla nejprve k základní částce 111.250 Kč s tím, že za jeden rok řízení náleží částka 15.000 Kč, přičemž za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Tato základní částka pak byla snížena o 30% s ohledem na složitost projednávané věci a stupně soudní soustavy. Žalovaná tedy považuje zadostiučinění poskytnuté v rámci mimosoudního projednání věci za zcela přiměřené a dostačující. Žalovaná dále uvedla, že žalobce, soudě dle textu žaloby, pravděpodobně počítá do celkové délky řízení i dobu řízení u Evropského soudu pro lidská práva ve věci jeho stížnosti, podané v roce 2004 a poté projednávání u žalované. Žalovaná namítá, že rozhodně nelze do délky vnitrostátního soudního řízení počítat délku řízení u mezinárodního soudního orgánu, ani dobu mimosoudního neformálního projednávání u žalované. 3. Soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], kterým žalobě vyhověl co do zákonného úroku z prodlení z částky 77 875 Kč od 5. 11. 2016 do 27. 7. 2017, ve zbývající části žalobu zamítl. Dále uložil žalovanému uhradit náklady řízení. Po žalobcem podaném odvolání byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku zčásti změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 52 656,50 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 5. 11. 2016 do zaplacení. Ohledně částky 115 468,50 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dále bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 4. Po dovolání podaném žalobcem ve věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, kterým zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018, kterým byl potvrzen zamítavý výrok II. o věci samé rozsudku soudu prvního stupně co do částky 115 468,50 Kč a ve výroku II. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 v zamítavém výroku II. co do částky 115 468,50 Kč s příslušenstvím a věc vrátil zpět Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Dovolací soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při zvažování dovoláním zpochybňovaného kritéria složitosti ve věci postrádá podrobnější skutková zjištění týkající se toho, z jakého důvodu řízení opakovaně probíhalo na třech stupních soudní soustavy a jednou u Ústavního soudu. V důsledku toho v napadeném rozhodnutí akcentuje rovněž úvaha o tom, zda lze důvodnost podávání opravných prostředků žalobce podřadit pod kritérium postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), a tak j