21 C 53/2021-84 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto nemajetkové újmy a dále omluvy v souvislosti s nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti, které zveřejňovalo oznámení, které žalobkyně podala podle zákona o střetu zájmů, a to v období až do [anonymizováno] [rok]. Žalobkyně ve svých tvrzeních uvedla, že je starostkou v obci [obec], tedy veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů a že dlouhodobě a setrvale nesouhlasila se zveřejňováním oznámení, které podávala podle zákona o střetu zájmů, neboť tímto zveřejňováním docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na respekt jejího soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o jejím soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách s tím, že tyto informace tak mohou následně„ volně plout internetem“ či být na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami. V žalobě pak bylo dále poukazováno na to, že ačkoliv Ústavní soud svým rozhodnutím vydaným dne [datum] konstatoval protiústavnost celoplošného zveřejňování oznámení podle zákona o střetu zájmů a část zákona tedy zrušil pro protiústavnost, přesto ze strany státu docházelo k pokračujícímu poškozování práv žalobkyně, a to právě až do [datum], kdy stát přestal s plošným zveřejňováním údajů z registru oznámení, ačkoliv tak měl dle přesvědčení žalobkyně učinit již v [anonymizováno] [rok]. Žalobkyně pak v této souvislosti poukazovala na to, že jí tak vznikla újma na jejích právech garantovaných jí dokonce na ústavní úrovni, neboť plošné zveřejnění jejího oznámení podaného podle zákona o střetu zájmů, porušovalo její práva dle čl. 7 a čl. 10 odst. 3 LZPS. V této souvislosti pak bylo žalobkyní zdůrazňováno, že o protiústavnosti plošného zveřejňování podaných oznámení bylo tedy rozhodnuto Ústavním soudem, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány a osoby, a to bez ohledu na to, že se jedná o tzv. derogační nález s tím, že i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována a že ačkoliv byla odložena jeho vykonatelnost, nemělo již po jeho vydání docházet k plošnému zveřejňování výše uvedených oznámeních, neboť na základě odložení vykonatelnosti není možno na věc nahlížet tak, jako by Nález ÚS ČR po dobu odložení své vykonatelnosti neexistoval. Dále bylo v žalobě uvedeno, že žalobkyni zveřejňování údajů o její osobě poškodilo, neboť vykonává veřejnou funkci v menší obci, její známost v dané obci je tedy dána již výkonem její funkce v samosprávě obce, a tudíž je dána jednoznačná možnost identifikace její osoby, a dále bylo uváděno i to, že žalobkyně pociťovala negativní dopad zveřejňovaných informací z jejího soukromí o to více, že k zásahu docházelo ze strany veřejné moci a jednalo se o plošné zveřejňování, což zvyšovalo intenzitu porušení práva žalobkyně na respekt k jejímu soukromí v podobě informačního sebeurčení, s riziky dalšího nakládání s citlivými informacemi. Dále žalobkyně v žalobě tvrdila, že kvůli zveřejnění svých citlivých majetkových informací na internetu se stala terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek. Ve vztahu k právnímu posouzení věci pak žalobkyně uvedla, že svůj nárok dozuje z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, které po vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu nadále, a to až do [datum] plošně zveřejňovalo oznámení v minulosti podaná žalobkyní dle zákona o střetu zájmů s tím, že v důsledku toho žalobkyni vznikala nemajetková újma. 2. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak žalobkyně dále poukazovala i na to, že nezákonnost plošného zveřejňování oznámení v Centrálním registru vyplývá i z toho, že Ministerstvo spravedlnosti tento nezákonný postup ukončilo již dne [datum], a to s ohledem na v meziobdobí vydaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], a to ačkoliv v dřívější době žalovaná argumentovala tím, že se musí řídit zákonem o střetu zájmů v platném a účinném znění až do [datum]. 3. V rámci závěrečného návrhu pak žalobkyně setrvala na svém přesvědčení o opodstatněnosti podané žaloby a poukazovala na dle žalobkyně nedůvodnou argumentaci strany žalované, a to i s odkazem na následující postup žalované v období, které však není předmětem žaloby. V rámci závěrečného návrhu pak žalobkyně ještě poukázala na nález ÚS II ÚS 1022/21, na základě jehož závěrů dovozovala, že by žalobě mělo být vyhověn. 4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně u ní dne [datum] (ve stanovisku mylně uvedeno dne [datum]) uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu z. č. 82/1998 Sb., a to ve výši 30 000 Kč s tím, že projednání žádosti žalobkyně došlo dne [datum] s tím, že v rámci mimosoudního projednání věci dospělo Ministerstvo spravedlnosti k závěru, že ve vztahu k žalobkyni nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná k věci samé uvedla, že Ministerstvo spravedlnosti ČR je podle zásady legality státní moci, jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný a že ani Ústava, ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s Ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Dále bylo ve vyjádření uvedeno, že dne [datum] podala skupina 42, resp. 60 senátorů Senátu Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se tato skupina domáhala zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q), § 10 odst. 2 a 3, § 11 odst. 3 a § 14b zákona č. 159/2006 ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/2018, a to s odůvodněním, že tato ustanovení podle porušují základní lidská práva zaručená Listinou základních práv a svobod, přičemž Ústavním nálezem ze dne 11. 2. 2020, vyhlášeným dne 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] Sb. upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, když bylo konstatováno, že těmito ustanoveními docházelo k porušování článku 10 Listiny. Žalovaná však poukazovala na to, že tato ustanovení byla zrušena až uplynutím [datum], přičemž s ohledem na to tedy nelze než konstatovat, že při výkonu veřejné moci tedy nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni [datum], když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až právě do konce roku [rok] a že tedy je zřejmé, že žalovaná postupovala zcela v souladu s platnými právními předpisy a rozhodně se tedy nedopustila nesprávného úředního postupu. Nad to žalovaná doplnila, že na tomto závěru nic nemění ani to, že k omezení přístupu do Centrálního registru oznámení došlo ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu, a to v důsledku rozhodnutí NSS sp. zn. 9As 173/2020, když je zcela zřejmé že v době od [datum] do [datum] postupovala žalovaná skutečně zcela v souladu s platnými právními předpisy, od nichž se nebyla oprávněna jakkoli odchýlit dle svého volného uvážení. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak žalovaná ještě uvedla, že je sice pravdou, že přístup do Centrálního registru oznámení tedy omezila již dne [datum], avšak že k výše uvedenému postupu přistoupila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle ZoSZ, když dle závěrů v meziobdobí vydaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 As 173/2020 nemohli být za toto své neplnění povinnosti sankcionováni, přičemž omezení přístupu do Centrálního registru oznámení tak bylo učiněno právě ještě před uplynutím lhůty stanovené Ústavním soudem právě pro to, aby byla tato oznámení řádně podávána. 5. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně v rozhodném období byla starostkou [územní celek] a minimálně za rok [rok] podala jako veřejná funkcionářka příslušné oznámení dle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná zveřejňovala tato oznámení v Centrálním registru oznámení, konkrétně údaje vyžadované podle zákona o střetu zájmů č. 159/2006 Sb., i v době, kdy již byl publikován Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, vyhlášený dne [datum], který však odložil účinky zrušujícího nálezu až po [datum]. 6. Uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti datovaným dne 6. 5. 2020 ve spojení s dokladem o doručení tohoto podání Ministerstvu spravedlnosti dne 6. 5. 2020 a Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2020 vzal soud za prokázané, že přípisem ze dne 6. 5. 2020 Ministerstvu spravedlnosti doručeným téhož dne uplatnila žalobkyně u Ministerstva spravedlnost svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu dle z. č. 82/1998 Sb. a žádala odškodnění ve výši 30 000 Kč, a