37 C 89/2022-38 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se po žalované svojí žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 88 333 Kč způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též„ OZ“) pod sp. zn. 68 C 2078/2016 (dále též„ původní řízení“). Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá pouze v posouzení důvodnosti nároku žalobce, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“). 2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, neboť v předmětném řízení k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Řízení sice trvalo 5 let a 5 měsíců, ale ve vztahu k žalobci trvalo necelých 11 měsíců. Žalobce se o vedení řízení dozvěděl nejdříve dne 27. 11. 2020, řízení skončilo dne 22. 10. 2021, takže žalobci nemohla být způsobena žádná újma. 3. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. V dané věci soud na základě výsledku přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání neměli námitek. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora uvedeným ustanovením § 115a o. s. ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání. Rozsudek byl vyhlášen dne 20. 10. 2022. 4. Ze stanoviska žalované ze dne 24. 2. 2022 soud zjistil, že žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované dne 22. 11. 2021. Žalovaná nárok neuznala a žalobci předběžně neplnila ničeho. 5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná). 6. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeným pod sp.zn. 68C 2078/2016 soud zjistil, že dne 13. 5. 2016 podala [právnická osoba] a.s. žalobu proti žalovaným [jméno] [příjmení] a [celé jméno žalobce] o zaplacení 201 590,97 Kč s příslušenstvím. Dne 9. 6. 2016 soud vyzval žalované k podání vyjádření k žalobě. Usnesení bylo žalovanému 2) doručeno fikcí vhozením do schránky. Dne 22. 6. 2016 bylo řízení zastaveno vůči žalované 1), neboť tato dne 19. 11. 2015 zemřela. Dne 22. 6. 2016 vyzval soud žalobkyni k doplnění žaloby. Dne 4. 7. 2016 podala žalobkyně vyjádření. Dne 26. 10. 2020 byl vyhlášen rozsudek dle § 115a o. s. ř., kterým bylo žalobě vyhověno. Rozsudek byl žalovanému doručen dne 27. 11. 2020. Dne 4. 12. 2020 podal žalovaný proti rozsudku odvolání. Dne 3. 2. 2020 žalovaný odvolání doplnil. V odůvodnění žalovaný uvedl, že„ žalovaný o nadepsaném jednání vůbec nevěděl, a to do doby, kdy mu byl doručen odvoláním napadený rozsudek“ a dále že„ o vedení nadepsaného řízení se skutečně dozvěděl až po doručení rozsudku“. Dne 26. 2. 2021 podala žalobkyně vyjádření k odvolání. Dne 4. 3. 2021 soud vyzval žalovaného k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Dne 6. 4. 2021 byl soudní poplatek uhrazen. Dne 30. 4. 2021 podal žalovaný vyjádření. Dne 13. 7. 2021 byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne 1. 9. 2021 odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. 10. 2021, čímž řízení skončilo. 7. Podle § 1 zákona OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 8. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 9. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 10. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a OdpŠk). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále„ EÚLP“). Podle čl. 6 odst. 1 věta první EÚLP má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z Evropského soudu pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP. 11. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení (shodně Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). 12. Posuzované řízení trvalo vůči žalobci od 27. 11. 2020, kdy mu byl doručen rozsudek soudu prvního stupně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016), do dne 22. 10. 2021, tedy celkem 11 měsíců. Žalobce nemohl trpět nejistotou ohledně řízení, které nevěděl, že probíhá. Účelem zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je totiž kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). 13. K tomu soud v podrobnostech zdůrazňuje, že považuje argumentaci žalobce za účelovou a navíc logicky rozpornou. Předně žalobce ve své žalobě uvedl:„ Žalobce má za to, že obecně pro úspěšnost žalobního návrhu na náhradu nemajetkové újmy, není podstatné, zda on sám o řízení věděl či nikoliv. Podle žalobce je tento argument lichý zejména z toho důvodu, že ať už žalobce o řízení věděl či nikoliv, jeho povědomí o této věci nemění nic na tom, že byl žalobce vystaven nejistotě ohledně výsledku sporu, která přetrvávala více než pět let od zahájení sporu.“. Podle názoru soudu je přitom takováto argumentaci logicky rozporná. Vědomost o probíhajícím řízení je totiž nepochybně rozhodující pro posouzení, zdali byl žalobce vystaven nejistotě ohledně výsledku tohoto probíhajícího řízení, či nikoliv. Jenom stěží totiž může kdokoliv být v nejistotě stran výsledku řízení, o jehož existenci nic neví, jak argumentoval žalobce. Dále soud rovněž považuje za účelová a vnitřně rozporná žalobcova tvrzení, že v obecné rovině o existenci probíhajícího řízení věděl, a to z toho důvodu, že druhou žalovanou v původním řízení byla jeho babička paní [jméno] [příjmení]. Předně ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 jednoznačně plyne, že žalobce se o původním řízení dozvěděl až po doručení rozsudku (sám žalobce tak argumentuje ve svém doplnění odvolání ze dne 3. 2. 2020). Žalobcovu argumentaci blíže nespecifikovaným„ povědomím“ o řízení od své [anonymizováno] paní [jméno] [příjmení] proto považuje zdejší soud za čistě účelovou. Navíc je tato argumentace i vnitřně rozporná, když žalobce na jednu stranu argumentuje jakýmsi„ povědomím“ o původním řízení; na stranu druhou zdůrazňuje„ (…) že jelikož neobdržel žalobu, neměl taktéž důvod očekávat jakékoli rozhodnutí ve věci (…)“. Buď