47 C 232/2021-69 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou podanou 21. 10. 2021 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 250 Eur s příslušenstvím a 22 180 Kč jakožto náhrady škody způsobené žalobci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen„ obvodní soud“) pod sp. zn.: 53 C 28/2017 s tím, že se v naříkaném řízení domáhal zaplacení částky ve výši 250 Eur s příslušenstvím po [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] (dále jen„ [anonymizováno]“). Uvedeného nároku se domáhal v souladu s ustanovením čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 z 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení“), dle kterého náleží cestujícím, jejichž let o délce nepřesahující 1 500 kilometrů byl zrušen, od operujícího leteckého dopravce finanční kompenzace újmy způsobené zrušením letu ve výši 250 Eur na jednoho cestujícího. Operující letecký dopravce se může v souladu s čl. 5 odst. 3 nařízení povinnosti k náhradě újmy cestujícím zprostit v případě, že ke zrušení letu došlo v důsledku mimořádné okolnosti, jejíž existenci nebyl operující letecký dopravce schopen zabránit ani při učinění veškerých přiměřených opatření. Takovou mimořádnou okolnost mohou představovat například nepříznivé povětrnostní podmínky, rozhodnutí řídících letového provozu či některé druhy stávky. Uvedl, že dne 9. 5. 2015 se měl účastnit letu č. LH [číslo] a č. LH 890 z [obec] do Rigy s mezipřistáním ve Frankfurtu nad Mohanem operovaného [právnická osoba]. Jmenované lety však byly den před plánovaným odletem, tj. dne 8. 5. 2015, zrušeny. Žalobce byl následně přesměrován na náhradní lety č. BT 482 z Prahy do Rigy, kterým dosáhl cílového místa určení se zpožděním přibližně 5 hodin. V průběhu naříkaného soudního řízení bylo zjištěno, že lety č. LH [číslo] a č. LH 890 ze dne 9. 5. 2015 byly zrušeny v důsledku generální stávky zaměstnanců [právnická osoba], organizované leteckou odborovou organizací. Společnost [anonymizováno] tvrdila, že stávku zaměstnanců této společnosti je nutno považovat za mimořádnou okolnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení a rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze 4. 10. 2012 ve věci C -22/11, Finnair Oyj v . Timy Lassooy (dále jen„ C -22/11“), ve kterém Soudní dvůr Evropské unie konstatoval, že stávka zaměstnanců letiště je mimořádnou okolností ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení, přičemž by tak neměla být za újmu vzniklou žalobci v důsledku zrušení letů odpovědná. Žalobce namítal, že i přes jeho námitky stran rozdílné povahy stávky zaměstnanců letiště, na níž nařízení dopadá, ve srovnání se stávkou zaměstnanců operujícího leteckého dopravce, obvodní soud žalobu zamítl, a to aniž by měl stanovisko Soudního dvora Evropské unie k výkladu povahy stávky zaměstnanců operujícího leteckého dopravce. K žalobcem podané ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, se Ústavní soud ČR vyjádřil tak, že unijní právo bylo aplikováno řádně. Dále žalobce uvedl, že dne 23. 3. 2021 vydal Soudní dvůr Evropské unie v řízení o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozsudek ve věci C -28/20, Airhelp Ltd. V. Scandinavian Airlines Systém SA (dále jen„ C -28/20“). Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku uvedl, že:„ Článek 5 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 z 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, musí být vykládán v tom smyslu, že stávkové hnutí zahájené na výzvu odborového svazu zaměstnanců provozujícího leteckého dopravce, při dodržení podmínek stanovených vnitrostátními právními předpisy, zejména jimi stanovené lhůty k oznámení, jež je určeno k prosazování požadavků zaměstnanců tohoto dopravce a k němuž se připojí kategorie zaměstnanců, kteří jsou nezbytní k uskutečnění určitého letu, nespadá pod pojem„ mimořádná okolnost“ ve smyslu uvedeného ustanovení.“. S ohledem na výše uvedené má žalobce za to, že jak obvodní soud, tak Ústavní soud postupovaly nezákonně, neboť přistoupily k výkladu unijního práva v rozporu s jak unijním, tak vnitrostátním právem. Konečně žalobce citoval judikaturu Ústavního soudu ČR – nález z 8. 12. 2015 sp. zn. III. 2390/15 a nález z 24. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 2857/15 s tím, že závěry v nich obsažené doléhají i na žalobcův případ a v jeho věci tak došlo porušení práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce, neboť v posuzovaném řízení nedošlo ze strany soudních orgánů k položení předběžné otázky. Se zřetelem na výše uvedené se žalobce domáhal náhrady škody, jež mu vznikla vydáním nezákonných rozhodnutí v naříkaném řízení, když jak rozsudek obvodního soudu, tak usnesení Ústavního soudu ČR o odmítnutí ústavní stížnosti lze dle žalobce za taková rozhodnutí považovat. Škoda žalobce spočívá v nepřiznání nároku na kompenzaci dle čl. 7 odst. 1, písm. a) Nařízení ve výši 250 Eur spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 250 EUR od 17. 11. 2016 do zaplacení, v nepřiznání nároku na náhradu nákladů soudního řízení v celkové výši 13 068 Kč, a to za celkem 6 úkonů poskytnuté právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby, sepis repliky k vyjádření žalovaného, účast na soudním jednání u obvodního soudu dne 24. 7. 2017 a sepis ústavní stížnosti), dále 400 Kč představující žalobcem zaplacený soudní poplatek v naříkaném řízení a částku ve výši 8 712 Kč, kterou žalobce dne 25. 8. 2017 uhradil [právnická osoba] na náhradě nákladů soudního řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 6. 2. Žalovaná ve svém vyjádření z 25. 11. 2021 potvrdila, že u ní žalobce dne 28. 7. 2021 uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 250 Eur s příslušenstvím a částky 22 180 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), jež mu měla vzniknout z titulu nezákonného rozhodnutí, za něž žalobce označuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 24. 7. 2017 č. j.: 53 C 28/2017-68 a dále usnesení Ústavního soudu ČR ze 17. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 3244/17. Namítala, že v projednávané věci chybí odpovědnostní titul státu za škodu, jakožto základní podmínka pro přiznání náhrady škody, neboť nezákonným rozhodnutím je rozhodnutí, které nabyde právní moci a následně je pro nezákonnost zrušeno či změněno a k vydání takovéhoto rozhodnutí v projednávané věci nedošlo. Nesprávným úředním postupem pak není postup orgánu státu, jenž směřuje k vydání rozhodnutí, neboť nesprávný úřední postup by se projevil právě v nezákonnosti rozhodnutí, proto ve věci nelze shledat ani nesprávný úřední postup ze strany soudů. Konečně uvedla, že jí nepřísluší přezkoumávat vydaná soudní rozhodnutí, případně postup, při kterém k nim dospěly. Uvedené sdělila žalobci ve svém stanovisku z 16. 9. 2021. Na svém stanovisku setrvala a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout. 3. Žalobce ve své replice z 15. 12. 2021 uvedl, že si je vědom okolnosti, že ve věci vydaná rozhodnutí nebyla doposud pro nezákonnost zrušena či změněna ve smyslu OdpŠk, avšak poukázal na svoji specifickou situaci s tím, že setrvání na této podmínce by znamenalo významný zásah do jeho práva na spravedlivý proces a zároveň by došlo k novému porušení práva Evropské unie. 4. Zdejší soud ve věci rozhodl dne 26. 1. 2022 rozsudkem č. j.: 47 C 232/2021- 51, jímž žalobu zcela zamítl, jelikož ve věci neshledal již prvý z předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu - odpovědnostní titul, a to ani ve formě nesprávného úředního postupu, ani ve formě nezákonného rozhodnutí. Jmenované rozhodnutí bylo posléze zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen„ městský soud“) č. j.: 53 Co 133/2022- 62 ze dne 5. 5. 2022, v němž s odkazem na rozsudek SDEU z 9. 9. 2015 ve věci C -160/14 vyložil, že legislativně zakotvená nezbytnost zrušení předchozího rozhodnutí pro rozhodnutí v řízení o náhradě škody je v rozporu s unijním právem, jelikož takové pravidlo může nadměrně ztížit získání náhrady újmy způsobené dotčeným porušením unijního práva. Dále městský soud připomněl judikaturu Nejvyššího soudu ve které je obsažen závěr, že Česká republika odpovídá za újmu způsobenou jednotlivci porušením práva EU rozhodnutím soudu rozhodujícím v posledním stupni, i když takové rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to za předpokladu, že porušená norma unijního práva přiznává práva jednotlivcům, porušení je dostatečně závažné a existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti, která je uložena státu, a škodou utrpěnou poškozenými osobami. 5. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání. 6. Na základě nesporných skutečností a z listinných důkazů soud zjistil tento skutkový stav: 7. Mezi účastníky nebylo sporu