12 C 133/2019-238 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] domáhal na žalované zaplacení částky 138 333 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Žalobce uvedl, že dne [datum] bylo proti jeho osobě zahájeno trestní stíhání na základě usnesení Policie ČR, č.j.: KRPU [číslo], proti němuž podal stížnost, která byla dozorovým státním zástupcem zamítnuta. Trestní stíhání bylo zahájeno pro skutky z roku 1998, resp. 1999, tedy pro skutky, k nimž mělo dojít před více než 10 let před zahájením trestního stíhání. I přes uvedené skutečnosti byla podána dne [datum] obžaloba k Okresnímu soudu v Děčíně (dále jen„ OS“) a následně bylo vedeno trestní řízení pod sp. zn. 1 ZT 221/2011. Soudem byla v dané věci přidělena spisová značka 24 T 22/2012. Dne 14. 4. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce na základě usnesení Policie ČR ze dne [datum] pro skutek a následně vedeno u OS pod sp. zn. 24 T 79/2011, přičemž obě trestní stíhání byla následně spojena a vedena pod stejnou spisovou značkou 24 T 79/2011. Ve věci následně OS vydal odsuzující rozsudek dne [datum], proti němuž bylo podáno odvolání, kterému odvolací soud vyhověl usnesením ze dne [datum]. Ve zmíněném usnesení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen„ KS“) vytkl nalézacímu soudu řadu zásadních nedostatků včetně věcné nepříslušnosti k projednání některých skutků, nevypořádání se s námitkou promlčení skutku uplatňovanou zdejším žalobcem již od počátku trestního stíhání a dále nedostatky při zjištění skutkového stavu o vymezení doby spáchání skutku. S ohledem na důkazní nouzi, která byla žalobcem namítána od počátku trestního stíhání, trvalo trestní stíhání žalobce od [datum], resp. [datum], do [datum], resp. [datum] Odvolací soud usnesením ze dne [datum] rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodu neúčelnosti s ohledem na předešlé odsouzení žadatele. Žalobce dále uvedl, že toto rozhodnutí bylo možno učinit již v době přijetí obžaloby soudem, neboť již v dané době byly projednávány skutky z roku 1998. Žalobce dále popsal průběh trestního řízení, jehož délka byla dle žalobce nepřiměřeně dlouhá, přičemž morální újma mu vznikla tím, že byl po celou dobu v nejistotě ohledně výsledku trestního řízení. Věc nebyla dle žalobce skutkově ani právně složitá, přičemž byl trestně stíhán za již promlčené skutky a za stavu důkazní nouze, kdy absentoval výpis z banky, což byl stěžejní důkaz. Trestní stíhání z uvedených důvodů považuje žalobce za šikanózní. Žalobce dále uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované dne [datum], což žalovaná potvrdila přípisem ze dne [datum], avšak do podání žaloby žalovaná žádost nevyřídila. V podání ze dne [datum] žalobce zdůraznil, že trestní stíhání bylo vedeno pro skutek, jehož trestnost byla promlčena, na což poukazoval od počátku trestního stíhání, stejně jako na další nedostatky zahájení trestního stíhání. Nadto došlo k dalšímu zásadnímu pochybení, a sice při spojení dvou zmíněných trestních stíhání, přičemž ve vztahu k jednomu skutku byla dána věcná příslušnost okresního soudu a k jednomu příslušnost krajského soudu. Zásadní pochybení v postupu soudu tedy bylo v rámci předběžného projednání obžaloby v tom, že byla ponechána věc vedená pod sp. zn. 24 T 79/2011 ve věcné příslušnosti okresního soudu, a to i přesto, že se zcela zjevně jednalo o příslušnost krajských soudů. Postup nalézacího soudu byl zmatečný. Žalobce dále uvedl, že docházelo k účelovým odročením hlavních líčení a k průtahům. Dle žalobce nelze tolerovat nerespektování zásad trestního řízení a tolerovat jistou zlovůli při obstarávání základních důkazů. Žalobcův nárok na zadostiučinění je tedy důvodný. 2. V podání ze dne [datum] žalovaná učinila nesporným uplatnění nároku žalobce dne [datum]. Žalobní nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Dle žalované byla délka trestního řízení u OS sp. zn. 22 T 22/2012 přiměřená. Žalovaná dále stručně popsala průběh namítaného řízení, které trvalo bezmála 8 let a bylo složité, bylo vedeno pro několik skutků stíhaných jako zločin zpronevěry a přečinu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Žalobce se měl trestné činnosti dopouštět jako správce konkursní podstaty několika úpadců, kdy měl porušit své zákonem stanovené povinnosti a způsobit tak škodu na majetkové podstatě úpadců. Bylo prováděno rozsáhlé dokazování jak výslechem samotného žalobce, tak svědků, a dále probíhalo rozsáhlé dokazování listinnými důkazy. Dle žalované nedošlo k nepřiměřené délce řízení a není tedy dán nárok na zadostiučinění. Žalovaná dále i odvolání uváděla, že trestní stíhání žalobce bylo částečně zastaveno dle § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu ve vztahu k tam uvedeným skutkům, jimiž měl žalobce způsobit škodu ve výši nejméně 3 040 000 Kč z důvodu, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obžalovanému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne. V případě uplatňovaného nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku tvrzené nepřiměřené délky trestního stíhání, lze vycházet z analogické aplikace § 12 odst. 2 písm. d) OdpŠk, které vylučuje přiznání náhrady škody (nemajetkové újmy) z titulu nezákonného rozhodnutí. Nelze přehlédnout, že v trestním řízení nebyl učiněn závěr o tom, zda nynější žalobce spáchal skutky, pro které bylo trestní stíhání vedeno, či nikoli. Žalobce nežádal, aby bylo v jeho trestním řízení pokračováno a tak trestní řízení dospělo do pro žalobce příznivějšího závěru. Navíc z usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 7. 2018, č. j. 24 T 79/2011-435, vyplývá, že soud v rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle ust. § 172 odst. 2 písm. a) tr. řádu, zohlednil délku trestního řízení, přičemž v předmětném usnesení uvedl, že„ s ohledem na shora uvedené skutečnosti, dospěl soud k závěru, zejména vhledem k době, která od spáchání trestné činnosti uplynula (téměř dvacet let) a společenské škodlivosti jednání (jedná se o přečiny), že trest, k němuž může trestí stíhání obžalovaného pro výše uvedené přečiny vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu pro jiné činy … byly již uloženy.“ 3. Právní zástupce žalobce dále upřesnil, že původně byla dvě zmíněná trestní stíhání vedena samostatně a byly podány dvě obžaloby. Následně OS obě dvě trestní věci spojil do jednoho řízení pod sp. zn. 24 T 79/2011, a od té doby až do posledního jednání před OS bylo řízení vedeno jako jediná věc. Poté došlo k zastavení jedné věci a vyloučení té druhé k rozhodnutí krajským soudem v I. stupni. Účastníci dále učinili nesporným, že předmětem řízení je zadostiučinění žalobce za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení, a to za období od [datum] do [datum]. Dále během jednání žalobce změnil žalobu ve smyslu vymezení délky namítaného trestního řízení, a tedy že požadoval zadostiučinění od [datum] do [datum], tedy za dobu 7 let a 10 měsíců, přičemž dne [datum] bylo trestní řízení před OS definitivně pravomocně skončeno a následně po vyloučení některých skutků bylo pokračováno před KS. 4. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 16. března 2021, č. j. 12 C 133/2019-123, tak že délku řízení shledal nepřiměřenou a přiznal žalobci zadostiučinění ve výši 92 250 Kč. K podanému odvolání, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2021 čj. 12 Co 248/2021- 166, rozsudek soudu I. stupně v základu potvrdil. Nejvyšší soud ČR k podanému dovolání rozhodnutím ze dne 10.3.2023 čj. 30 Cdo 998/2022-186 rozsudky soudů nižších instancí zrušil s odůvodněním, že„ jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně otázkou vlivu souběžně probíhajícího trestního řízení, resp. odsouzení žalobce, pro které nakonec došlo k zastavení posuzovaného trestního řízení, na význam tohoto řízení pro žalobce nezabývaly, ačkoliv tato skutečnost (existence souběžného trestního řízení) byla mezi účastníky od počátku nesporná a žalovaná na podstatné snížení významu posuzovaného trestního řízení z tohoto důvodu opakovaně poukazovala, je jejich právní posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné.“ Nejvyšší soud dále konstatoval, že„ Dospěje-li soud prvního stupně k závěru, že souběžně probíhající trestní stíhání, resp. odsouzení žalobce v něm, mělo podstatný vliv na význam posuzovaného trestního stíhání pro žalobce, zohlední tuto skutečnost při úvaze o přiměřené formě a výši zadostiučinění, a to v rámci aplikace kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. Rovněž se bude soud prvního stupně s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. v odstavcích 24 a 25 odůvodnění tohoto rozsudku) za účelem posouzení významu předmětného trestního stíhání pro žalobce zabývat i tím, jak skončila nezastavená část trestního stíhání žalobce, o které byl příslušný rozhodovat krajský soud, a zda byl žalobce ze spáchání některého z původně stíhaných skutků uznán vinným či nikoliv. V případě zastavení trestního stíhání z důvodu, že trest, ke kterému může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který již byl pro jiný trestný čin obviněnému uložen nebo