14 C 143/2022-52 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 28. 6. 2022 domáhá po žalované náhrady škody ve výši 97 069,72 Kč z titulu nesprávného úředního postupu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen jako„ zákon“). Žalobce ve své žalobě uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 1. 2012, č. j. [číslo jednací], byl pověřen provedením exekuce. V průběhu exekuce byla pohledávka částečně vymožena a soudnímu exekutorovi byla příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. [číslo jednací], přiznána vůči povinnému náhrada nákladů exekuce ve výši 52 755,70 Kč. Následně došlo k zastavení exekuce v celém rozsahu, neboť rozhodčí nález, který byl exekučním titulem, nebyl vydán na základě platně sjednané rozhodčí doložky. O nákladech exekuce následně rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228 tak, že soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce nepřiznal. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2018, č. j. 116 C 9/2017-124, byla zdejšímu žalobci uložena povinnost zaplatit částku 52 755,70 Kč, odpovídající zaplaceným nákladům exekuce, a to z titulu bezdůvodného obohacení. Předmětný rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem, žalobce v dané věci neuspěl ani svým dovoláním a podanou ústavní stížností. Žalobce spatřuje nesprávný úřední postup exekučního soudu v tom, že tento nesprávně právně posoudil exekuční titul, který vedl k zahájení předmětného exekučního řízení, když exekuční titul nebyl vykonatelný. V rámci procesní obrany žalobce vynaložil další náklady v podobě úhrady úroků z prodlení v celkové výši 11 549,02 Kč, a dále náklady v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši 28 506 Kč v řízení před soudem prvního stupně, a ve výši 4 259 Kč v řízení před odvolacím soudem Tyto náklady žalobce vynaložil v souvislosti s původním nárokem. Žalobce odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, dle které má exekuční soud zkoumat, zda byl exekuční titul vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, přičemž ke sjednocení judikatury týkající se neplatnosti rozhodčích doložek došlo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Z tohoto důvodu měl exekuční soud zamítnout návrh na zahájení exekuce podaný po datu 11. 5. 2011, což soud v dané věci neučinil. Žalobce se předběžně obrátil se svým nárokem na žalovanou dne 17. 12. 2021. 2. Žalovaná ve svém písemném vyjádření uvedla, že se na ní žalobce předběžně obrátil se svým nárokem dne 17. 12. 2021 s tím, že nároku po předběžném projednání nevyhověla. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku, neboť žalobce se o škodě dozvěděl v okamžiku nabytí rozhodnutí o zastavení exekuce právní moci, tj. dne 4. 3. 2015. Dle žalované žalobce nemusel vyčkávat rozhodnutí v řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení, neboť zde vystupoval v postavení žalovaného. Zároveň řízení o vydání bezdůvodného obohacení nelze dle žalované dávat do přímé souvislost s pochybením soudu, když se tímto řízení povinný pouze domáhal toho, co žalobce dobrovolně nevydal. Žalovaná dále uvedla, že i v případě, že by nárok nebyl promlčen, navrhuje žalobu zamítnout, neboť ve věci není dán odpovědnostní titul. Žalovaná uvedla, že tvrzená škoda je v příčinné souvislosti s rozhodováním rozhodce a nikoli v příčinné souvislosti s rozhodováním exekučního soudu, přičemž žalovaná za činnost rozhodců neodpovídá. Dle žalované exekuční soud nebyl povinen přezkoumávat věcnou správnost rozhodčí doložky. Žalovaná pak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, kterým došlo k zásadní změně judikatury, kdy do této doby byly rozhodčí nálezy vydané na základě rozhodčí doložky stejného typu jako v projednávané věci, považovány za věcně správné a vykonatelné. 3. Podáním ze dne 14. 10. 2022 žalobce vyslovil nesouhlas s námitkou promlčení. Dle žalobce je rozhodným okamžikem pro běh promlčecí lhůty den doručení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 57 Co 225/2018-157, což je den 28. 12. 2018. Dle žalobce v době zastavení exekuce chyběl jeden předpoklad pro uplatnění náhrady vůči státu, a to samotná škoda. 4. Mezi stranami bylo nesporným, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované předběžně uplatnil, a to dne 17. 12. 2021. 5. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud věc rozhodl podle § 115a o.s.ř., aniž jednání nařizoval. 6. Soud zjistil z důkazů následující skutečnosti. 7. Soud provedl k důkazu spis vedený Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“), ve kterém zdejší žalobce vystupoval v postavení soudního exekutora. Ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. [spisová značka] vzal soud za prokázané, že řízení bylo zahájeno dne 28. 12. 2011, kdy byla soudu doručena žádost žalobce o pověření k provedení exekuce na základě exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu č. A/2011 /00449 ze dne 20. 10. 2011 vydaného [titul] [jméno] [příjmení] (dále jen jako„ rozhodčí nález“). Rozhodčí nález byl vydán na základě rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o úvěru. Žalobce byl pověřen provedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu usnesením ze dne 5. 1. 2012. Usnesením ze dne 9. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], žalobce jako soudní exekutor zastavil exekuci, výrokem III. nepřiznal povinnému právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. zamítl žádost povinného na vrácení všech přijatých plnění. Řízení bylo zastaveno k námitce povinného z důvodu vydání exekučního titulu orgánem, který k tomu neměl pravomoc. Výrok o zastavení exekuce nabyl právní moc dne 4. 3. 2015. Usnesení bylo ve výrocích III. a IV. zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 30 Co 133/2015-212, a vráceno soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení, neboť dle právního názoru odvolacího soudu zavinil zastavení řízení oprávněný. Usnesením ze dne 25. 6. 2015 soudní exekutor uložil oprávněnému povinnost nahradit povinnému náklady (výrok I.), uložil oprávněnému vrátit povinnému to, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil (výrok II.) a dále rozhodl, že se oprávněnému povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce neukládá (výrok III.). V odůvodnění rozhodnutí soudní exekutor uvádí, že dobrovolně povinnému náklady exekuce nevrátí, neboť v době zahájení exekučního řízení nikdo nepovažoval exekuční titul, rozhodčí nález, za neplatný, k tomu došlo až později se změnou judikatury. Soudní exekutor dále v odůvodnění uvedl, že se práva na náhradu nákladů exekuce vůči oprávněnému vzdal. 8. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. [číslo jednací], vzal soud za prokázané, že soudní exekutor stanovil povinnému povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 52 755,70 Kč, přičemž částka již byla uhrazena v celé výši před vydáním příkazu, a dále uložil povinnému povinnost uhradit náklady oprávněného v exekuci ve výši 13 818,20 Kč, přičemž i tato částka již byla uhrazena před vydáním příkazu. 9. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2015, č. j. 30 Co 133/2015-212, se podávám, že k odvolání povinného bylo zrušeno usnesení soudního exekutora ze dne 9. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů. Odvolací soud své rozhodnutí opřel o právní názor, že to byl oprávněný, kdo zavinil zastavení řízení, a z těchto důvodů je třeba o nákladech exekuce a nákladech účastníků rozhodnout tak, že oprávněný je povinen zaplatit jak náklady exekuce, tak i náklady povinného. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dále uvedl, že s ohledem na zastavení exekuce pozbyl příkaz k úhradě nákladů exekuce účinnosti. Z těchto důvodů odvolací soud dále konstatoval, že bude na exekutorovi, aby dobrovolně vrátil povinnému od něj vymožené náklady exekuce, s tím že pokud tak soudní exekutor neučiní, má povinný možnost domáhat se takto neoprávněně vymoženého plnění cestou samostatného nalézacího řízení. 10. Z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2018, č. j. 116 C 9/2017-124, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2018, č. j. 57 Co 225/2018-157, vzal soud za prokázané, že zdejšímu žalobci byla uložena povinnost zaplatit povinnému z předmětného exekučního řízení částku 52 755,70 Kč s příslušenstvím, náhrada nákladů nalézacího řízení ve výši 28 506 Kč, a dále povinnost nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 4 259 Kč. 11. Po provedeném dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce, jakožto soudní exekutor, byl Obvodním soudem pro Prahu 7 pověřen vedením exekuce, a to k vymožení pohledávky na základě exekučního titulu - rozhodčího nálezu č. A/2011 /00449 ze dne 20. 10. 2011 vydaného [titul] [jméno] [příjmení]. Usnesením soudního exekutora ze dne 9. 2. 2015, č. j. [číslo jednací], byla exekuc