14 C 264/2022-45 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobci se podanou žalobou domáhají přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 45 000 Kč pro každého z nich, která jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 133/2018 spočívajícím v tvrzené nepřiměřené délce řízení, které bylo zahájeno 1.5.2018 a bylo vedeno před dvěma stupni soudů v celkové délce 4 roky do 13.5.2022. Význam řízení byl vyšší, neboť zasahoval do jejich vlastnického práva, jak uvedli, šlo o střechu nad hlavou, do které vložili veškeré své úspory. Pro kompenzaci újmy požadují, každý částku v základu 15 000 Kč/rok posuzovaného řízení (s výjimkou prvních dvou let, kde se požadavek snižuje na polovinu), tedy 45 000 Kč, pro každého. Nárok u žalované předběžně uplatnili 21.6.2022, žalovaná však konstatovala, že v řízení k porušení práva žalobců na přiměřenou délku řízení nedošlo. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, uvedla k tomu, že žalobci dne 21. 6. 2022 uplatnili u žalované nároky na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění. Žádosti žalobců vyhověno nebylo. Žalovaná při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 133/2018 je třeba hodnotit jako přiměřenou a žalobcům tak nevznikla žádná nemajetková újma. Ať se jedná o uplatnění opravných prostředků nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách, skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Žadatelům nemůže být vytýkáno uplatňování procesních prostředků, které jim k ochraně jeho práv poskytuje vnitrostátní právní řád. Stejně tak ale stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s těmito návrhy vznikly (viz. např. rozsudek ESLP ve věci Dostál proti České republice ze dne 25. května 2004, § 240). Ve věci byly provedeny listinné důkazy a vyslechnuti svědci. Význam řízení pro žadatele byl shledán běžným. Žadatel byl jedním ze dvou žalobců. Na straně žalobců se jednalo o sdílenou újmu, když každý měl být vlastníkem ideální poloviny nemovitostí. V předmětné věci nebyly shledány žádné průtahy. Řízení bylo vedeno před dvěma stupni soudů v celkové délce 4 roky. Ve věci rozhodoval soud I. stupně dvakrát a soud II. stupně rovněž dvakrát. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní složité. Žalobci se přes uvedené řízení snažili svou situaci řešit nestandardním způsobem, kdy měli dluhy, banka jim vypověděla hypoteční úvěr a na dům byla uvalena exekuce. Žalobci se snažili situaci řešit nestandardním způsobem, který vyústil ve skutečnost, že nebyli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci a byli nuceni svou situaci řešit soudní cestou. Za dané stát nenese žádnou odpovědnost. Soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná pro absenci úmyslu k převedení vlastnického práva za kupní cenu 2 500 000 Kč. Bylo zjištěno, že příjmové pokladní doklady, dle kterých měla žalovaná platit žalobcům část kupní ceny ve výši celkem 1 250 000 Kč, byly pouze fiktivní. Strany je podepsaly v den uzavření samotné smlouvy a k žádnému placení peněz v hotovosti ve skutečnosti nedošlo. Věc byla prošetřována též policií. Žalobci požadují také příslušenství k žalované částce, a to ode dne 8. 9. 2022 do zaplacení. V této souvislosti žalovaná poukazuje na § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění a uvádí, že žalobci své nároky u žalované uplatnili dne 21. 6. 2022, a proto žalovaná nemohla být již ode dne 8. 9. 2022 v prodlení. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je celková délku řízení přiměřená. 3. Nesporným je, že nárok u žalované byl předběžně uplatněn dne 21. 6. 2022. [Obsah přílohového spisu] 5. Skutkovým zjištěním soudu k průběhu řízení v dané věci je, že naříkané řízení bylo zahájeno 1.5.2018 u Okresního soudu v Liberci a bylo vedeno pod sp.zn. 17 C 133/2018. Uvedený soud ve věci rozhodl poprvé dne 19. 9. 2018 zamítavým rozsudkem. V prosinci 2018 se odvolali žalobci i žalovaná, v květnu 2020 Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne 25. 5. 2021 ve věci rozhodl okresní soud tak, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky dotčených nemovitostí. V září 2021 se odvolala žalovaná a dne 13. 5. 2022 krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu. Rozsudek nabyl právní moci dne 13. 6. 2022. Řízení trvalo 4 roky. 6. Podle § 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle odst. 3 stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu. 7. Podle § 5 cit. zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, správním řízení nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. 8. Podle § 13 citovaného zák., se nesprávným úředním postupem rozumí také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (např. čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. 9. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. ESLP se snaží o globální pohled na řízení, proto průtah v jedné fázi řízení může být tolerován (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. července 2002). Takovým způsobem ESLP toleroval více jak 12 měsíců trvající období nečinnosti v řízení, které trvalo 5 let a čtyři měsíce (viz např. rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ve věci Krča proti České republice ze dne 18. března 2003). V obecné rovině platí, že délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba