28 C 120/2022-45 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 72 667 Kč s příslušenstvím, a to v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeném o jeho návrhu na zaplacení částky 59 925 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 120 C 87/2012. Celková doba předmětného řízení činila 10 let a jeden měsíc, tj. 121 měsíců. Žalobce byl nucen celkem třikrát urgovat činění procesních úkonů v posuzovaném řízení, nejednalo se přitom o složitý spor. Meritorně se začala věc řešit po třech letech a čtyřech měsících od zahájení řízení. Žalobce k průtahům žádným způsobem nepřispěl. Naopak na straně soudu se vyskytovala období nečinnosti, která nebyla opakovaně řádně odůvodněna. Žalobce považuje za odpovídající základní částku zadostiučinění ve výši 181 667 Kč (20 000 Kč za první dva roky řízení, 8 x 20 000 Kč za následujících 8 let řízení a 1 x 1 667 Kč za jeden měsíc řízení). Po skončení posuzovaného řízení žalobce předběžně uplatnil u žalované nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve finanční podobě. Žalovaná žalobci uhradila částku ve výši 109 000 Kč, když shledala, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne [datum]. Žalobce však poskytnuté zadostiučinění považuje za nedostatečné; požaduje zaplacení zbývající částky zadostiučinění ve výši 72 667 Kč (181 667 Kč – 109 000 Kč) s příslušenstvím. 2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení vedeném Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 120 C 87/2012. Žalovaná po projednání této žádosti dospěla k závěru, že nárok žalobce je důvodný a poskytla mu proto zadostiučinění ve výši 109 000 Kč. Řízení se podle názoru žalované vyznačovalo určitým stupněm skutkové i právní složitosti – byl vypracován znalecký posudek. Řízení bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotila žalovaná jako standardní. Zadostiučinění v poskytnuté výši proto žalovaná považuje za zcela přiměřené všem okolnostem případu a neshledává důvod pro jeho navýšení. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. 3. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce u žalované předběžně uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 120 C 87/2012. Žalovaná po projednání žádosti žalobce dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení a žalobci přiznala částku 109 000 Kč, která mu byla vyplacena. [Obsah přílohového spisu] 5. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 6. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, Cpjn 206/2010, posoudil soud věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 25Cdo 508/2008). 7. Soud vyšel z toho, že předmětné řízení ve vztahu k žalobci, který v řízení vystupoval v procesním postavení žalobce, trvalo od data podání žaloby, tj. od [datum] do [datum], kdy bylo pravomocně usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne [datum] zastaveno dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku, tedy celkem 10 let a 1 měsíc. Ve věci samé rozhodoval toliko soud I. stupně a následně i soud odvolací. Celkem třikrát se pak věc nacházela u odvolacího soudu s odvoláním do procesního rozhodnutí soudu I. stupně o znalečném, kdy dvakrát usnesení soudu I. stupně o znalečném zrušil, mj. jedenkrát z důvodu nedostatečného odůvodnění rozhodnutí a věc vrátil tomuto soudu k novému rozhodnutí. Skutečnost, že bylo usnesení procesní povahy zrušeno pro nepřezkoumatelnost, je také nesprávným úředním postupem, který se podílel na celkové délce řízení. Dále se věc nacházela u odvolacího soudu s dalším procesním rozhodnutím – usnesením o přerušení jednání a jedenkrát u Vrchního soudu v Praze k posouzení námitky podjatosti odvolacího senátu. V této souvislosti soud podotýká, že nelze účastníkům řízení vytýkat uplatnění jejich procesních práv v podobě procesních návrhů, řádných a mimořádných opravných prostředků, avšak je zřejmé, že se tyto mohou podílet na celkové délce řízení, neboť se jimi orgány státu musí zabývat, tedy o nich rozhodnout, což však nelze dávat ani k tíži žalované. 8. Pokud jde o kritérium postupu orgánů státu v rámci řízení, dospěl soud k závěru, že v jeho průběhu došlo postupem soudů k průtahům, a to k průtahu po nápadu žaloby, kdy žaloba napadla k Okresnímu soudu v Teplicích dne [datum], následně byl ve věci vydán platební rozkaz, proti kterému si žalovaná podala dne [datum] odpor, avšak k nařízení prvního jednání na den [datum] došlo až pokynem soudce ze dne [datum], tedy první ústní jednání se konalo až po uplynutí téměř tří let od podání žaloby. Takový postu