14 C 14/2024-58 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 22. 1. 2024 domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 510 000 Kč představující náhradu nemajetkové újmy, která žalobci měla být způsobena nesprávným úředním postupem v souvislosti s trestním stíháním jeho osoby v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 T 5/2019. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno dne 19. 7. 2018 a dne 26. 1. 2023 bylo zamítnuto odvolání státní zástupkyně proti zprošťujícímu rozsudku. Žalobce uvedl, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobci náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání ve výši 100 000 Kč. Žalobce za nezákonné trestní stíhání požaduje částku 10 000 Kč za každý měsíc trestního stíhání, tj. celkem po odečtení již poskytnutého plnění 440 000 Kč za 54 měsíců. Žalobce dále požaduje náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání, které trvalo 4,5 roku, a to 20 000 Kč za každý rok trvání řízení, přičemž za první dva roky požaduje částku poloviční. Celkem tak žalobce požaduje částku 70 000 Kč. Žalobce se svými nároky předběžně obrátil na žalovanou dne 19. 7. 2023.2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy za trestní stíhání ve výši 1 150 000 Kč a náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání ve výši 70 000 Kč, a to dne 19. 7. 2023. Nemajetková újma měla být žalobci způsobena v souvislosti s trestním stíháním u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 T 5/2019. Žalovaná stanoviskem ze dne 26. 10. 2023 konstatovala, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je co do základu důvodný a přiznala žalobci odškodnění ve výši 100 000 Kč, nárok žalobce na náhradu újmy z titulu nepřiměřené délky trestního řízení byl zamítnut. Žalovaná učinila nesporným průběh řízení, a dále skutečnost, že základ vzniku odpovědnosti za nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí je v předmětném případě dán. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení uplatněných nároků na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí a nepřiměřené délky řízení. Žalobce byl pravomocně zproštěn obžaloby ke dni 26. 1. 2023, nárok u žalované uplatnil dne 19. 7. 2023, nárok byl vypořádán stanoviskem žalované ze dne 26. 10. 2023, přičemž žalobce podal žalobu až dne 22. 1. 2024. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.3. Žalobce v replice na vyjádření žalované namítal, že vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, přičemž odkázal na judikaturu Ústavního soudu.4. Mezi účastníky byla nesporná skutečnost, že žalobce uplatnil své nároky na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne 19. 7. 2023. Dále byla mezi účastníky nesporná skutečnost, že trestní řízení žalobce vedené u Krajského soud v Ostravě pod sp. zn. 28 T 5/2019 bylo pravomocně skončeno dne 26. 1. 2023, žalobce byl stíhán pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. Žalobce byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu.5. Na základě nesporných tvrzení účastníků soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 T 5/2019. Dne 26. 1. 2023 byl žalobce pravomocně zproštěn obžaloby. Žalobce se svým nárokem obrátil na žalovanou dne 19. 7. 2023.6. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.7. Podle § 2 téhož zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.8. Podle § 5 písm. a), b) téhož zákona, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.9. Podle § 13 odst. 1 téhož zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.10. Podle § 31a odst. 1 téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.11. Podle § 32 odst. 3 téhož zákona, se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.12. Podle § 35 odst. 1 téhož zákona, promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.13. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle zákona je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.14. Žalovaná vznesla ve vztahu k uplatněným nárokům námitku promlčení, soud se proto nejprve zabýval důvodností námitky promlčení.15. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. V posuzovaném případě bylo řízení pravomocně skončeno dne 26. 1. 2023 a od tohoto data je nutné počítat subjektivní promlčecí lhůtu, neboť tohoto dne se žalobce dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, která mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím a nepřiměřenou délkou řízení. Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku počala fakticky běžet následující den. Žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne 19. 7. 2023, pročež došlo ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 35 odst. 1 zákona, a to do dne 26. 10. 2023, kdy žalovaná projednala žalobcův nárok. Zákonná šestiměsíční lhůta pro předběžné projednání nároku. Dne 27. 10. 2023 opět začala běžet promlčecí lhůta a marně uplynula uplynutím dne 3. 11. 2023. Žalobce podal žalobu na soud až dne 22. 1. 2024, tedy po marném uplynutí promlčecí lhůty.16. Soud se dále zabýval tím, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, jak namítal žalobce, přičemž soud předně odkazuje na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 4112/2010: „Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999; tato i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28