37 C 195/2024-43 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky představující náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu , adresa, , Anonymizováno, , Anonymizováno, (dále též „OS“) pod sp. zn. , Anonymizováno, (dále též „původní řízení“). K tomu zdůraznil, že původní řízení bylo zahájeno dne , datum, a skončeno dne , datum, . Původní řízení tak trvalo dle žalobce necelých 7 let. V rámci původního řízení se žalobce měl domáhat náhrady újmy na zdraví a náhrady nemajetkové újmy. Žalovaný zdůrazňoval, že ses je žalovaná v původní řízení snažila poškodit. K tomu poukazoval na vznesení námitky promlčení ze strany žalované v původním řízení, jakož i její neochotu vyplatit přiznanou částku, což vedlo až k zahájení exekučního řízení. Dále žalobce poukázal na ustálenou judikaturu civilních soudů. K tomu zdůraznil, že tato by měla být překonána s ohledem na měnící se hospodářské poměry.2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že mezi stranami není sporu o tom, že žalobce u ní uplatnil dne , datum, svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K meritu věci žalovaná uvedla, že v projednávané věci je dán odpovědnostní titul ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce původního řízení. K tomu poukázala na složitost řízení (o stránce skutkové a právní), jakož i vyšší význam původního řízení pro žalobce. Žalovaná rovněž upozornila na podíl žalobce na délce původního řízení. Podle žalované je nicméně přiléhavé zadostiučinění ve výši , částka, . Toto již bylo žalovanou vyplaceno.3. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.4. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok, jako v projednávané věci dne , datum, . Tento nárok byl vypořádán stanoviskem žalované ze dne , datum, . V rámci tohoto stanoviska žalovaná konstatovala existenci odpovědního titulu v podobě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu , adresa, , Anonymizováno, pod sp. zn. , Anonymizováno, s tím, že žalobci přiznala přiměřené zadostiučinění ve výši , částka, . Tato částka byla pak žalobci vyplacena ve lhůtě dle § 15 odst. 1 OdpŠk.5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).6. Ze spisu vedeného u OS pod sp. zn. , nebezpečný obsah, .7. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.8. Další důkazy soud neprováděl, a to pro nadbytečnost (odůvodnění viz níže).9. Po právní stránce soud posoudil věc následovně.10. Žalobce se domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u OS. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu újmy.11. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: (i) existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení představující nesprávný úřední postup; (ii) vznik újmy a (iii) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).12. Podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Proto existující průtah jen v určité fázi řízení ESLP toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená. Naproti tomu i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze dle ESLP konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou. Nepřiměřeně dlouhými shledává ESLP nicméně i ta řízení, která sice trvala relativně nepříliš dlouho, byla však zatížena nepřiměřeným obdobím nečinnosti ve vztahu k celkové délce řízení.13. Podle stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne , datum, , je třeba vnímat rozdíl mezi nepřiměřenou délkou řízení a vznikem tzv. průtahů v jeho průběhu. K porušení práva na přiměřenou délku řízení dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. K přiměřenosti délky řízení Nejvyšší soud ČR dále uvádí, že je nutné vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, a to právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana účastníků. Nelze tedy vycházet z určité abstraktní a předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou, ale vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.14. S přihlédnutím ke shora uvedenému se soud nejprve zabýval otázkou, zda v průběhu namítaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při posuzování této otázky se tak soud (ve světle judikatury ESLP i Nejvyššího soudu ČR) zabýval jednak celkovou délkou namítaného řízení, resp. rozhodným obdobím, a jednak tím, zda v jeho průběhu došlo k průtahům.15. V dané věci začalo rozhodné období (z hlediska možné nemajetkové újmy žalobce) běžet dne , datum, (kdy byla doručena žaloba) a skončila dne , datum, (kdy nabylo právní moci rozhodnutí dovolacího soudu). Posuzované řízení tak trvalo s ohledem na možnou nemajetkovou újmu žalobce přibližně 6 let a 10 měsíců.16. Ke shora uvedenému pak soud zdůrazňuje, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, byl na podkladě rozhodovací praxe ESLP přijat závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Tento závěr byl následnou judikaturou Nejvyššího soudu opakovaně reflektován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 2907/2019, či ze dne , datum, , sp. zn. 30 Cdo 3706/2020). Ve své žalobě nicméně žalobce výslovně uvedl, že žádá o odškodnění za období od , datum, do , datum, . Toto pak uvedl i na jednání dne , datum, . Soud proto k období, kdy žalovaná vypořádávala žádost žalobce ve smyslu § 14 OdpŠk, nijak nepřihlížel.17. Posuzované řízení probíhalo opakovaně na všech třech stupních soudní soustavy a dále u Ústavního soudu. V dané souvislosti soud konstatuje, že již samo vedení řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky původního řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. Cpjn 206/2010).18. Po hmotněprávní, procesněprávní i skutkové stránce soud hodnotí věc jako obtížnou (resp. složitou). Předmětem řízení byla náhrada nemajetkové újmy na zdraví. Je přitom notorietou, že rozhodování o náhradách újmy na zdraví patří mezi vůbec nejsložitější spory projednávané civilními soudy. O tom mimo jiné svědčí i bohatá judikatura civilních soudů, jakož i neustále probíhající sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. 25 Cdo 2207/2020). Hmotněprávní složitost původního řízení je dána nutností soudu