19 C 459/2020-43 — Obvodní soud pro Prahu 4

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu neuhrazené pohledávky za žalovaným, která vznikla na základě smlouvy o úvěru ze dne 3. 5. 2018 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba], [ulice a číslo], [obec a číslo] – [část obce] (dále i jako„ Úvěr“). V rámci Úvěru bylo žalovanému poskytnuto 9 500 Kč na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] dne 3. 5. 2018 pod va [rodné číslo], kdy žalovaný se zavázal tyto prostředky uhradit do 2. 6. 2018 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 185 Kč. Úvěr byl uzavřen skrze internetové rozhraní, kde se žalovaný prokazoval zadáním svého telefonního čísla a e-mailu a bylo mu přiděleno zákaznické [číslo]. Žalovaný však Úvěr v dohodnutém termínu nesplatil. Na to byl proveden bezúspěšný pokus o kontaktování žalovaného telefonicky a následně byla žalovanému zaslána dne 18. 11. 2019 upomínka. Žalovaný však z Úvěru do dnešního dne ničeho neuhradil. Na žalobkyni přešla pohledávka skrze smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019 uzavřenou mezi žalobkyní a [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], [IČO], [anonymizováno] [číslo], PSČ [PSČ]. Na [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] přešla pohledávka ze společnosti [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 9. 2018. Žalobkyně se tak domnívá, že jí svědčí nárok na zaplacení 11 685 Kč spolu s úrokem z prodlení od 3. 6. 2018 (tedy dne následujícího po splatnosti Úvěru) do zaplacení. V případě, že by soud neshledal Úvěr jako platně uzavřený, pak žádá o přiznání 9 500 Kč spolu s úrokem z prodlení na základě bezdůvodného obohacení. Žalovaný se k žalobě i přes výzvu soudu nijak nevyjádřil a k jednání se nedostavil. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 3. 5. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru (Úvěr), ve které se žalovaný zavázal zaplatit částku 11 685 Kč (9 500 Kč jistina plus úrok) do 30 dní od uzavření smlouvy, tedy do 2. 6. 2018 (prokázáno úvěrovou smlouvou [číslo] žalovaný toto ani nijak nesporoval). Na základě této smlouvy mu byla poskytnuta částka 9 500 Kč na jeho účet č. [bankovní účet] dne 3. 5. 2018 pod va [rodné číslo] (prokázáno výpisem z [anonymizována dvě slova]). Žalovaný do dnešního dne na smlouvu ničeho neuhradil (jedná se o negativní skutečnost, která se neprokazuje, žalovaný toto ani nijak nesporoval). Pohledávka z úvěrové smlouvy byla následně postoupena ze společnosti [právnická osoba] na [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 9. 2018 (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 9. 2018, pohledávka žalovaného je zde identifikována jménem žalovaného, rodným číslem a číslem úvěrové smlouvy [číslo]). Následně došlo k postoupení pohledávky ze [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019, ze které je patrné, že pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni ve výši 1 199,53 Kč (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019, pohledávka žalovaného je zde identifikována jménem žalovaného, rodným číslem a číslem úvěrové smlouvy [číslo] výší pohledávky 1 199,53 Kč). Žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 3 189,53 Kč z úvěrové smlouvy (spolu s náklady právního zastoupení ve výši 4 719 Kč) výzvou ze dne 18. 11. 2019, která byla odeslána doporučeným dopisem dne 18. 11. 2019 spolu s oznámením o postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy na žalobkyni (prokázáno výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 18. 11. 2019, podacím lístkem ze dne 18. 11. 2019 č. [anonymizováno], oznámením o postoupení pohledávky ze dne 18. 11. 2019). Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jako „o. z.“). Byť žalobkyně neprokázala, že by identita žalovaného byla dostatečně ověřena před uzavřením smlouvy (neboť e-mail a telefonní číslo nemusí být vázány na konkrétní osobu a nejsou vždy zřizovány s ověřením totožnosti jejich držitele) a nelze tedy přisvědčit tomu, že by smlouva byla uzavřena v písemné formě dle § 562 odst. 1 o. z., pak nedodržení písemné formy nezpůsobuje neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz § 104 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále i jako„ z. s. ú.“). Smlouva byla uzavřena jako smlouva o spotřebitelském úvěru, neboť úvěrující je podnikatelem dle § 421 odst. 1 o. z., jelikož se jedná o osobu, která je zapsána v obchodním rejstříku a žalovaný (úvěrovaný) je fyzickou osobou, která nejednala v rámci své podnikatelské činnosti (viz § 419 o. z.). Zároveň je patrné, že jistina ve výši 9 500 Kč byla žalovanému na základě smlouvy poskytnuta. Žalobkyně však neprokázala, že by před poskytnutím úvěru došlo k prověření úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 z. s. ú. V důsledku toho je předmětná úvěrová smlouva absolutně neplatná. V souladu s § 86 odst. 1 z. s. ú. je úvěrující povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele (úvěrovaného), kdy nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy v souladu s § 87 odst. 1 z. s. ú., což bylo ostatně potvrzeno i rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který uvedl, že„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“. K výše uvedenému závěru se později přiklonil i ústavní soud ČR v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém uvedl, že soud je povinen zkoumat schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit z úřední povinnosti. Výše uvedené závěry českých soudů jsou ostatně v souladu i s rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, kde je uvedeno, že„ S ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“. Z judikatury českých soudů pak vyplývá, že za účelem dostatečného prověření úvěruschopnosti spotřebitele je poskytovatel úvěru povinen zkoumat příjmy spotřebitele skrze potvrzení od zaměstnavatele, prověřit veřejně dostupné informace, např. státem publikované informace o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále i jako„ z. ž. e. m.“), průměrné výdaje obyvatelstva z databáze Českého statistického úřadu (ČSÚ) a tyto porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (nikoliv jen tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Povinnost nespoléhat se pouze na tvrzení spotřebitele o jeho majetkových poměrech vyplývá i z rozhodnutí Soudního dvore Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, kde je uvedeno, že„ Směrnice 2008 neobsahuje taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. V souladu se svým zněním naopak čl. 8 odst. 1 směrnice 2008 ve spojení s bodem 26 jejího odůvodnění přiznává poskytovateli úvěru prostor pro uvážení při určování, zda informace, které m