19 C 76/2022-60 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 30. 12. 2021 domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s tím, že dne 16. 2. 2021 došlo mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem k uznání dluhu [číslo] dohodě o splátkovém kalendáři. Žalovaný tímto uznal dluh ve výši 47 605,90 Kč a zavázal se jej uhradit v 47 měsíčních splátkách po 1 000 Kč s poslední 48. splátkou ve výši 605,90 Kč, a to od 25. 2. 2021 vždy ke každému 25. dni v měsíci pod ztrátou výhody splátek. Uznání dluhu vyplývá ze skutečnosti, že na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 1. 10. 2018 žalobkyně vyplatila žalovanému spotřebitelský úvěr. Žalovaný uhradil na dluh celkem 3 000 Kč. Zbylou částku žalovaný neuhradil ani na základě předžalobní upomínky. 2. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 10. 2018 uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal daný úvěr společně s příslušenstvím ve výši 12 781 Kč vrátit žalobkyni v 72 měsíčních splátkách po 386 Kč, a to ke každému 15. dni v měsíci (prokázáno e-mailem ze dne 1. 10. 2018 obsahující akceptaci smlouvy a samotnou smlouvou o úvěru). Žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím předložených dokumentů od žalovaného a též prostřednictvím veřejně dostupných informací (prokázáno občanským průkazem žalovaného, výpisy z registrů včetně insolvenčního rejstříku a nebankovního registru, výpisy ze 2 účtů žalovaného za prosinec 2017 u [anonymizováno], výpisem z [anonymizována dvě slova] od 1. 8. 2018 do 31. 8. 2018, výplatní páskou žalovaného za listopad 2017, fakturou č. [rok] [číslo], výpisem z obchodního rejstříku společnosti [anonymizována dvě slova], vytisknutými internetovými stránkami z [webová adresa] s nadpisem„ Člověk v tísni zveřejnil velké srovnání poskytovatelů půjček. Rozdíl v sankcích může činit pětinásobek.“, znaleckým posudkem [číslo] 2018, přílohami znaleckého posudku [číslo] [rok], odpovědí České národní banky ze dne 18. 11. 2018, Auditní zprávou produktu – spotřebitelský úvěr z pohledu ZSÚ 257/2016 od IAP, Metodikou a vysvětlivkami k vyhodnocení úvěruschopnosti klienta od [právnická osoba], výpisem z registru licencí ČNB, certifikátem – systémem řízení rizik a služeb organizace pro [právnická osoba] a dalšími certifikáty dle mezinárodních standardů). Pro neuhrazení splátky splatné dne 15. 8. 2020 došlo po urgencích ze strany žalobkyně k zesplatnění úvěru, o čemž byl žalovaný informován dopisem ze dne 21. 9. 2020 (prokázáno Zesplatněním úvěru, poslední předžalobní upomínkou s oznámením o převzetí právního zastoupení ze dne 21. 9. 2020, podacím lístkem). Dne 16. 2. 2021 uznal žalovaný dluh vyplývající ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 1. 10. 2018 ve výši 47 605,90 Kč, a to co do důvodu a výše, přičemž se zavázal, že celý dluh uhradí nejpozději do 25. 1. 2025 v měsíčních splátkách po 1 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek (prokázáno uznáním dluhu [číslo] dohodou o splátkovém kalendáři). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou (prokázáno Poslední předžalobní upomínkou s oznámením o převzetí právního zastoupení, podacím archem). 3. Soud zjištěný skutkový stav po právní stránce posoudil následovně: 4. Strany mezi sebou uzavřely dne 1. 10. 2018 úvěrovou smlouvu ve smyslu § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále i jako „o. z.“). Jedná se zároveň o smlouvu o spotřebitelském úvěru dle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Následně byl závazek vyplývající z předmětné smlouvy uznán uznáním dluhu (závazek byl přesně popsán co do důvodu vzniku – úvěrová smlouva [číslo] ze dne 1. 10. 218 i co do výše – 47 605,90 Kč) ve smyslu § 2053 o. z. Soud tak přiznal žalobkyni uplatněný nárok na plnění tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. 5. Soud v rámci zkoumání platnosti smlouvy a i navazujícího uznání dluhu (neboť uznání neplatného závazku nezakládá platnost daného závazku, viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013), zda byly splněny podmínky pro platnost spotřebitelské úvěrové smlouvy (což soud zkoumá ex offo) dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., tedy zda byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. K prověření úvěruschopnosti musí poskytovatel spotřebitelského úvěru před poskytnutím úvěru vždy přistoupit a přihlédnout přitom nejen k tvrzením spotřebitele ale i k jiným podkladům, které prokazují schopnost spotřebitele splácet úvěr (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C – 679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C – 449/13, CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus, srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39). V daném případě byla prověřena úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru skrze fakturu ve výši 39 208 Kč vystavenou žalovaným, skrze kterou fakturoval na základě zprostředkovatelské smlouvy částku 39 208 Kč za měsíc srpen 2018 (viz přílohová obálka k č.l. 25-27), výplatní pásku za měsíc listopad 2017 s čistou mzdou 24 439 Kč (viz přílohová obálka k č.l. 31-33) a výpis z účtu za prosinec 2017, ze kterého je patrné, že na účet přišla žalovanému částka 24 000 Kč (viz přílohová obálka k č.l. 31-33). Z pohledu soudu tak byly příjmy žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně prověřeny. S ohledem na to, že měsíční výše splátky byla mezi stranami dohodnuta ve výši 650 Kč, pak se nejedná o vysokou splátku a s ohledem na běžné výdaje, které lze očekávat, lze přisvědčit tomu, že poskytovatel úvěru nemusel mít pochyby o tom, že s danými příjmy bude žalovaný schopen úvěr řádně splácet. Soud proto shledal, že úvěruschopnost žalovaného byla před poskytnutím úvěru prověřena dostatečně a úvěrová smlouva i uznání dluhu vzniklého z této smlouvy jsou platné. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 963 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 785 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 44 605,90 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, podání žaloby), celkem tedy 1 500 Kč, tří náhrad hotových výdajů v paušální výši 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., celkem tedy 300 Kč, a náhrady za jednadvacetiprocentní daň z přidané hodnoty z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Žaloba splňuje parametry tzv. formulářové žaloby ve smyslu § 14b odst. 1 písm. a) a. t. a nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, což zjevně vyplývá z komparace s mnohými jinými, obdobnými, ke zdejšímu soudu žalobkyní podanými návrhy. Přitom soud konstatuje, že žalobkyni nepřiznal náklady řízení za podání ze dne 8. 2. 2022, 19. 4. 2022 a 10. 6. 2022, neboť tato vyjádření obsahovala informace, které měly být již součástí žaloby tak, aby nebylo nutné k nim žalobkyni vyzývat.