28 C 273/2022-21 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 1 530 Kč s příslušenstvím. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tím, že žalovaná využila služeb veřejné hromadné dopravy osob provozované žalobkyní a uzavřela tak s ní smlouvu o přepravě osob. Byla provedena přepravní kontrola žalované, při které se žalovaná neprokázala platným jízdním dokladem a neuhradila tak stanovené jízdné a smluvní přirážku dle přepravních podmínek. Žalovaná byla revizorem na místě vyzvána k zaplacení dlužné částky, což však neučinila. Splatnost pohledávky nastala v den provedení přepravní kontroly, kdy u žalované bylo právo na zaplacení uplatněno. 2. Žalobkyně již v návrhu výslovně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila a ve smyslu ust. § 101 odst. 4 o. s. ř. se tak má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila ani k podané žalobě. 3. Na základě listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu ve věci samé: 4. Žalovaná dne [datum] cestovala tramvají linky 18 MHD v [obec] provozované žalobkyní, přičemž v [údaj o čase] hod. byla žalovaná kontrolována revizorem a neprokázala se platným jízdním dokladem, o čemž byl sepsán protokol [číslo] který žalovaná převzala. Žalobkyni tak podle přepravních podmínek vznikl nárok na úhradu jízdného a přirážky k jízdnému. Žalovaná byla dne [datum] opětovně vyzvána k úhradě dlužné částky. 5. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 6. Soud na danou věc aplikoval § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a § 37 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách, a dále vyhlášku č. 175/2000 Sb., Přepravní řád. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná cestovala prostředkem hromadné přepravy, čímž byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě. Žalovaná porušila své povinnosti cestujícího vyplývající z ust. § 2550 o. z., když nezaplatila jízdné. Žalované tak vznikla povinnost uhradit kromě tohoto jízdného i smluvní přirážku. Výše jízdného a přirážky vyplývá ze shora uvedených předpisů a Tarifu Pražské integrované dopravy. Soud tedy uzavřel, že žalované vznikla povinnost zaplatit v souladu se smluvními přepravními podmínkami dopravce žalovanou částku. Do prodlení s úhradou pohledávky dle § 1968 o. z. se žalovaná dostala dnem následujícím po přepravní kontrole, kdy byla k plnění vyzvána dle § 1958 o. z. S ohledem na to, že se žalovaná ocitla v prodlení se zaplacením, je povinna zaplatit žalobkyni také úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Výše úroků z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaná netvrdila ani neprokázala, že by na dluh něčeho uhradila. Proto soud rozhodl tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 1 530 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 8. Lhůtu k plnění soud žalované určil nikoli ve standardním třídenním trvání, ale v délce jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Soud má s ohledem na okolnosti spojené s nynější ekonomickou situací v České republice, spočívající ve výrazném zdražování, vysoké inflaci a energetické krizi, kdy došlo k neúměrnému navýšení téměř veškerých výdajů jak osob právnických, tak zejména fyzických, což má výrazný ekonomický dopad do majetkové sféry všech subjektů, za to, že standardní třídenní pariční lhůta by byla pro žalovanou velmi krátká. Na druhé straně soud zvažoval i potencionální ekonomický zásah do majetkové sféry žalobkyně, aby stanovená pariční lhůta nebyla pro žalobkyni lhůtou neúměrně dlouhou a tedy nepřiměřenou. Po tomto zhodnocení soud dospěl k závěru, že adekvátním je v této věci stanovení jednoměsíční pariční lhůty ke splnění tímto rozsudkem uložených povinností (viz ust. § 160 o.s.ř.).