29 C 147/2022-21 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené v záhlaví. Tento svůj nárok žalobkyně odůvodnila tak, žalovaný využil služeb veřejné hromadné dopravy osob provozované žalobkyní a uzavřel tak s ní smlouvu o přepravě osob. Byla provedena přepravní kontrola žalovaného, při které se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem, a neuhradil tak stanovené jízdné a smluvní přirážku dle přepravních podmínek. Žalovaný byl revizorem na místě vyzván k zaplacení dlužné částky, což však neučinil. Splatnost pohledávky nastala v den provedení přepravní kontroly, kdy u žalovaného bylo právo na zaplacení uplatněno. 2. Strana žalovaná je občanem Mongolska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, tak soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 4 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, dle kterých platí, že (cit.)„ Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ a„ Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v něm mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla v době své jízdy bydliště na území České republiky. 3. Rozhodným právem je potom právo české, a to dle čl. 5 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu o přepravě cestujících zvoleno smluvními stranami podle druhého pododstavce, je rozhodným právem právo země obvyklého bydliště cestujícího za předpokladu, že se v této zemi nachází rovněž místo odjezdu nebo místo určení. Nejsou-li tyto požadavky splněny, použije se právo místa, ve kterém má dopravce své obvyklé bydliště“, neboť obvyklé místo pobytu strany žalované je shodné s místem odjezdu a určení, popř. pokud by její obvyklé místo pobytu bylo odlišné, použije se právo místa, v němž má naopak obvyklé bydliště žalobkyně. V obou případech bylo v době jízdy strany žalované obvyklým bydlištěm Česká republika. 4. Žalobkyně již v návrhu výslovně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřil a ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. se tak má za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Na základě listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu ve věci samé. Žalovaný dne 25. 10. 2021 cestoval autobusem linky [anonymizováno] MHD v [obec] provozované žalobkyní, přičemž v [údaj o čase] hod. byl žalovaný kontrolován revizorem a neprokázal se platným jízdním dokladem, o čemž byl sepsán protokol [číslo] který žalovaný převzal. Žalobkyni tak podle přepravních podmínek vznikl nárok na úhradu přirážky k jízdnému. Žalovaný byl dne 13. 12. 2021 opětovně vyzván k úhradě dlužné částky. 6. Po právní stránce soud posoudil věc následovně. Soud na danou věc aplikoval § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) a § 18a zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a dále vyhlášku č. 175/2000 Sb., přepravní řád. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný cestoval prostředkem hromadné přepravy, čímž byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě. Žalovaný porušil své povinnosti cestujícího vyplývající z ust. § 2550 o. z., když nezaplatil jízdné. Žalovanému tak vznikla povinnost uhradit kromě tohoto jízdného i smluvní přirážku. Výše jízdného a přirážky vyplývá ze shora uvedených předpisů a Tarifu [anonymizováno] integrované dopravy. Soud tedy uzavřel, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit v souladu se smluvními přepravními podmínkami dopravce žalovanou částku. Do prodlení s úhradou pohledávky dle § 1968 o. z. se žalovaný dostal dnem následujícím po přepravní kontrole, kdy byl k plnění vyzván dle § 1958 o. z. S ohledem na to, že se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením, je povinen zaplatit žalobkyni také úroky z prodlení ve smyslu § 1970 o. z. Výše úroků z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Proto soud rozhodl tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.