38 C 117/2022-21 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a náklady řízení s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny do odběrného místa na adrese [adresa žalovaného]. Žalobkyně se zavázala elektřinu dodávat za sjednaných podmínek, přičemž žalovaný se zavázal elektřinu odebírat a platit za ni sjednanou cenu. Žalovaný však nezaplatil za elektřinu odebranou v období od 4. 8. 2020 do 3. 1. 2021, která mu byla vyúčtována fakturou [číslo] ze dne 12. 1. 2021 znějící na částku 8 884 Kč splatnou dne 29. 1. 2021. Žalovaný na tuto svůj dluh zaplatil částku 3 050 Kč. Na zbývající dluh ve výši 5 834 Kč žalovaný i přes opakované výzvy ze strany žalobkyně žalovaný nezaplatil ničeho. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. 3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Nigerijské federativní republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Mezi Českou republikou a Nigerijskou federativní republikou není uzavřena žádná mezinárodní smlouva, která by upravovala zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů ze smluv a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení [příjmení] použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Soud proto posuzoval svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle čl. 4 citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. 4. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval usnesením žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil jej, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla doručena žalovanému dne 23. 6. 2022, a to náhradním způsobem dle § 49 odst. 4 o. s. ř., přičemž žalobkyně již v žalobě uvedla, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Na tuto výzvu nebylo ze strany žalovaného do současné doby nijak reagováno. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. 5. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, soud postupoval podle § 157 odst. 4 ve spojení s § 202 odst. 2 o.s.ř. a z provedených důkazů (viz faktura [číslo]; smlouva o sdružených službách dodávky elektřiny č. SoSSE/748848; výzva k plnění před podáním žaloby ze dne 20. 12. 2021) učinil následující závěr o skutkovém stavu: 6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 6. 11. 2018 uzavřena smlouva o dodávce elektřiny s odběrným místem na adrese [adresa žalovaného]. Žalobkyně se zavázala dodávat elektřinu ze zařízení distributora elektrické energie do odběrného místa žalovaného a žalovaný se zavázal hradit za tuto dodávku sjednanou cenu. Žalovaný odebíral elektřinu v období od 4. 8. 2020 do 3. 1. 2021, přičemž za toto období mu byla vyúčtována za odběr elektřiny cena 8 884 Kč se splatností dne 29. 1. 2021. Žalovaný na vyúčtovanou částku uhradil 3 050 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 20. 12. 2021 předžalobní výzvu. 7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: 8. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 9. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o sdružených službách dodávky elektřiny v souladu s § 50 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, na základě které se žalobce zavázal dodávat elektrickou energii na odběrné místo na adrese [adresa žalovaného], a žalovaný měl povinnost za dodanou energii zaplatit cenu vyúčtovanou žalobkyní. Žalobce za spotřebu elektřiny za období od 4. 8. 2020 do 3. 1. 2021 vyúčtovala částku 8 884 Kč, na kterou žalovaný uhradil částku 3 050 Kč. Žalovaný však zbývající částku 5 834 Kč již řádně a včas neuhradil. Tím, že žalovaný žalovanou částku včas neuhradil, dostal se dle § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), do prodlení, čímž žalobkyni vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení dle § 1970 o. z., ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, a to včetně příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 000 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč, dvou paušálů po 300 Kč dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (jednoduchá výzva k plnění, sepis žaloby).