40 C 133/2023-18 — Obvodní soud pro Prahu 4

Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] domáhal, aby byla zrušena jeho vyživovací povinnosti vůči žalovanému (syn žalobce). Žalovaný dle žalobce od roku 2020 nenavštěvuje žádnou školu a v současné době pracuje či je hlášen na Úřadu práce. Dle žalobce je tedy žalovaný schopen živit se sám. Žalobce uvedl, že výživné včetně dlužného výživného hradí k rukám matky žalovaného. Žalovaný k žalobě uvedl, že neví, zda jeho matce chodí výživné od žalobce, jelikož se s matkou nebaví. Žalovaný uvedl, že školu skončil v roce 2022 z vlastního rozhodnutí a poté nikde nepracoval, nyní pracuje jako [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno] a zatím je ve zkušební době. Žalovaný uvedl, že se zrušením vyživovací povinnosti souhlasí. V souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. se soud v tomto odůvodnění omezuje pouze na závěr o skutkovém stavu a právní posouzení věci. Soud dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Z nesporných tvrzení účastníků soud zjistil, že žalobci byla stanovena vyživovací povinnost rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Dále bylo zjištěno, že žalovaný ukončil přípravu na budoucí povolání v roce 2022, když ukončil studium na střední škole a v současné době pracuje jako [anonymizována dvě slova] na [anonymizováno]. Z nesporných tvrzení dále vyplynulo, že výživné je žalobcem hrazeno k rukám matky žalovaného a žalovaný ani neví, zda jej žalobce skutečně hradí. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. V daném případě bylo zjištěno, že žalovaný již v roce 2022 ukončil soustavnou přípravu na budoucí výkon povolání a je plně svéprávný, žalovanému tedy nic nebrání v tom, aby se živil sám, což také fakticky činí. Za takových okolností pak již není důvod, aby měl žalobce vůči žalovanému stanovenou vyživovací povinnost a ve smyslu § 911 o. z. už žalovanému není možné výživné přiznat, vyživovací povinnost žalobce tedy musí být zrušena. Z toho důvodu soud žalobě v souladu s návrhy obou účastníků řízení v plném rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku, když oba účastníci řízení výslovně uvedli, že náhradu nákladů řízení nepožadují.