70 C 1/2023-63 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu ve znění jejího doplnění po žalované domáhal zaplacení částky 312 059,36 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že je vlastníkem budovy [adresa], která je součástí pozemku parc. č. [anonymizována dvě slova] v [katastrální uzemí], vedené u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen jako„ budova“). Budova se nachází v místě objízdné trasy dálnice D3 v rámci stavby D3 [číslo] [obec] [obec], jejímž investorem je žalovaná, přičemž vlivem zvýšeného dopravního zatížení na této objízdné trase v období od ledna 2017 do února 2020 došlo ke statickému porušení části budovy žalobce, a to k poškození podlahového souvrství a zasklení okenních otvorů budovy, škoda pak spočívá v porušení svislé nosné konstrukce budovy, a to její západní stěny. Výše škody byla určena s ohledem na náklad na odstranění těchto poruch, přičemž žalobce doposud žádné prostředky na odstranění škody nevynaložil. Před okamžikem zahájení objížďky nechala žalovaná ze své iniciativy vypracovat pasportizaci technického stavu budovy, a po jejím skončení pak znalecký posudek, které následně společně s návrhem na uzavření dohody o náhradě škody předložila žalobci. Následně účastníci jednali o uzavření dohody o náhradě škody, kterou žalobce považoval za uzavřenou v okamžiku, kdy písemně akceptoval nabídku žalované, nicméně žalovaná ji nakonec odmítla podepsat. 2. Žalovaná se k žalobou uplatněnému nároku vyjádřila tak, že tento neuznala, a to zejména z následujících důvodů. Žalovaná uvedla, že v dané věci není dána odpovědnost žalované za škodu požadovanou žalobcem, neboť pro tuto možnost nebyly tvrzeny ani prokázány podmínky, a to existence protiprávního jednání žalované, vznik škody, příčinná souvislost mezi škodou a jednáním žalované a zavinění žalované; dále že žalovaný nárok není důvodný, resp. je vyloučen § 24 zákona o pozemních komunikacích; ve věci také chybí pasivní věcná legitimace žalované, když dle tvrzení žalobce měla škoda vzniknout v důsledku jednání třetích osob, účastníků provozu na pozemních komunikacích; žalovaná také namítla promlčení nároku žalobce a dále skutečnost, že poruchy budovy žalobce existovaly ještě před zahájením předmětné objížďky. Žalovaná proto navrhla žalobu zamítnout a přiznat jí náhradu nákladů řízení. 3. Dříve než soud zahájil dokazování, žalovaná uvedla, že v daném případě mezi účastníky nebyla uzavřena žádná písemná dohoda, neboť ze strany žalované chyběla vůle k jejímu uzavření, přičemž dohoda rovněž neměla písemnou podobu, kterou v případě postavení žalované jakožto státní příspěvkové organizace mít musí, a nebyla tedy ani účastníky podepsaná. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout z důvodu, že není ve věci pasivně legitimovaná, kdy takovouto osobou je v daném případě společnost [právnická osoba] 4. Soud v řízení zjistil následující skutkový stav. Městský úřad Týn nad Vltavou, Odbor dopravy a silničního hospodářství, jako příslušný silniční správní úřad, rozhodnutím ze dne 16. 5. 2017 povolil uzavírku silnice II/147 v úseku křižovatky silnic I/3 x II/147 až km 19,000 z důvodu stavby dálnice„ D3 [číslo] [obec] – [obec]“ v době od 19. 5. do 31. 7. 2017 a zároveň nařídil objížďku po stanovené objízdné trase, a to k žádosti o povolení uzavírky, kterou dne [datum] podala společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa]. Účastníky předmětného řízení pak byly společnost [právnická osoba], Správa a údržba silnic Jihočeského kraje, [ulice a číslo], [PSČ] [obec], a Městys [obec], [ulice a číslo], [PSČ] [obec] (rozhodnutí Městského úřadu Týn nad Vltavou, Odbor dopravy a silničního hospodářství ze dne 16. 5. 2017, č. j. MÚT/11623/2017). 5. Po takto provedeném řízení soud další dokazování neprováděl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná ve věci není pasivně legitimovaná. S ohledem na nedostatek pasivní legitimace tedy soud další důkazy neprováděl, neboť tyto nesloužily ke zjištění skutečností významných pro rozhodnutí ve věci. 6. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát. Vlastníkem silnic II. a III. třídy je kraj, na jehož území se silnice nacházejí, a vlastníkem místních komunikací je obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická nebo fyzická osoba. Stavba dálnice, silnice a místní komunikace není součástí pozemku. 7. Dle § 24 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo veřejně přístupné účelové komunikace, po níž má být vedena objížďka, povinen strpět bezúplatně provoz převedený na ni z uzavřené pozemní komunikace. Případné úpravy objížďkových pozemních komunikací nutné z důvodu objížďky a náhrada případných následných škod se stanoví v podmínkách rozhodnutí o uzavírce a objížďce a uskuteční na náklad žadatele o uzavírku a objížďku. 8. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 1373/2005:„ Věcná legitimace představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci (předmětu řízení). Věcnou legitimaci tak má v řízení o žalobě ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Týká-li se věcná legitimace žalobce, hovoří se o aktivní věcné legitimaci, a týká-li se žalovaného, označuje se jako pasivní věcná legitimace. Věcná legitimace je předmětem dokazování a její nedostatek není důvodem pro zastavení řízení nebo pro odmítnutí žaloby, ale pro zamítnutí žaloby.“ 9. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná nebyla žadatelem ani účastníkem správního řízení vedeného Městským úřadem Týn nad Vltavou o povolení uzavírky silnice z důvodu stavby dálnice D3 v době od 19. 5. do 31. 7. 2017. Žalovaná tedy ani nepodala žádost o povolení uzavírky, na základě které, byla zároveň nařízena objížďka po objízdné trase, tj. v místě, kde se nachází budova žalobce, neúčastnila se ani tohoto správního řízení a také není vlastníkem či správcem předmětné pozemní komunikace. Žalovaná již z tohoto titulu nemůže odpovídat za škodu, která případně žalobci vznikla v souvislosti se stavbou dálnice D3. 10. Soud proto dospěl k závěru, že v daném případě absentuje pasivní legitimace žalované, a žalobu tak zamítl, aniž by se dále zabýval, zda je nárok žalobce na náhradu škody za poškození jeho budovy oprávněný či nikoli. 11. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když žalovaná byla ve věci plně procesně úspěšná a náleží jí náhrada nákladů řízení, a to nákladů účelně vynaložených. Žalovaná je státní příspěvkovou organizací zřízenou [stát. instituce], přičemž jejím základním předmětem činnosti je výkon vlastnických práv státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy, zabezpečení správy, údržby a oprav dálnic a silnic I. třídy a zabezpečení výstavby a modernizace dálnic a silnic I. třídy. K hájení svých zájmů je žalovaná vybavena organizačními složkami finančně i personálně, a není důvodu, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt, jímž je advokát. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1180/2010, I. ÚS 195/2011). Není tím vyloučeno, aby za zcela výjimečných okolností zastoupení advokátem mělo povahu účelného uplatňování či bránění práva. Tak by tomu mohlo být v případě mimořádně obtížného dlouhotrvajícího sporu, kdy k efektivnímu uplatnění či bránění práva je třeba odborně zaměřeného advokáta. To však není daná situace, která nastala v projednávané věci, když se jedná o běžný a ve své podstatě právně nikoliv obtížný spor, zejména když žalovaná od samého počátku řízení argumentuje tím, že ve věci není pasivně legitimovaná. V takto jednoduché právní věci byla žalovaná schopna zajistit si vyřešení případu vlastními prostředky včetně personálního zastoupení. Z daného důvodu není možné přiznat náklady vynaložené na právní zastoupení jako náklady účelně vynaložené. V daném případě soud tak v rámci náhrady nákladů řízení žalované přiznal pouze účelně vynaložené náklady spočívající v náhradě, která jinak náleží nezastoupenému účastníkovi. V rámci náhrady nákladů řízení soud tak žalované přiznal tři režijní paušály po 300 Kč dle § 151 o.s.ř., § 1 odst. 3 písm. a) a c), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (tj. odpor ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum] a účast při soudním jednání dne [datum]). S ohledem na skutečnost, že se jedná o náhradu nákladů řízení žalované, nikoliv o odměnu zástupce, soud nepřiznal náhradu za DPH. V souhrnu tvoří náklady řízení částku 900 Kč. Soud podotýká, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení za vyjádření ze dne [datum], a to z důvodu, že žalovaná dané podání předložila soudu až během jednání zdejšího soudu dne [datum], přičemž podstatný obsah tohoto podání žalovaná prezentovala právě při daném jednání ve věci. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobce povinen zaplatit náhradu nákladů říz