29 C 103/2026-75 – Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 549 603,08 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 547 503,08 Kč ve výši 12 % p.a. od 19.8.2025 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 24 030,30 Kč od 2.1.2025 do 18.8.2025, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 41 610,15 Kč od 3.1.2025 do 18.8.2025, úrok 6,9 % p.a. z částky 547 503,08 Kč od 19.8.2025 do zaplacení a náklady řízení.2. Žaloba je odůvodněna tím, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 19.7.2019 smlouvu o úvěru č. , hodnota, („smlouva“), na jejímž základě poskytla straně žalované úvěr 800 000 Kč a ten se jej zavázal splatit po splátkách 9 326 Kč měsíčně spolu se smluvním úrokem ve výši 6,9 % p.a. a s dalšími poplatky dle smlouvy. Úvěr sloužil ke konsolidaci jiných dluhů u , Anonymizováno, a.s. ve výši 312 675 Kč, u , Anonymizováno, ve výši 110 406 Kč a u téže společnosti ještě ve výši 29 625 Kč. Jelikož žalovaný porušil své smluvní povinnosti a dostala se do prodlení se splácením úvěru, využila žalobkyně svého práva a ke dni 1.1.2025 úvěr zesplatnila. Do tohoto data strana žalovaná žalobkyni uhradila částku 512 847,92 Kč. Žalovaná částka se sestává z nesplacené jistiny úvěru ve výši 219 767,93 Kč, z dlužného smluvního úroku a z úroku z prodlení. Strana žalované nic nezaplatila ani přes předžalobní výzvu.3. Žalovaný namítl nedostatek pravomoci českého soudu k rozhodnutí věci, neboť žije na Slovensku, a navrhl zastavení řízení.4. Žalovaný je občanem Slovenské republiky. Soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný měl svůj závazek splnit v místě sídla žalobkyně, tedy v Praze 4.5. Námitka žalovaného, že český soud nemůže věc rozhodnout, je tedy nesprávná. Že není dána ani výlučná pravomoc slovenského soudu dle čl. 17 výše citovaného nařízení plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 23 Cdo 823/2020 ze dne 19.10.2021, neboť smlouva byla uzavřena v ČR.6. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť žalobkyně si se žalovaným jako rozhodné zvolily české právo v čl. 8.6 všeobecných obchodních podmínek7. Na základě provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne smlouvu, na jejímž základě poskytla straně žalované úvěr 800 000 Kč a ten se jej zavázal splatit po splátkách 9 326 Kč měsíčně spolu se smluvním úrokem ve výši 6,9 % p.a. Úvěr sloužil ke konsolidaci jiných dluhů, a to u , Anonymizováno, a.s. ve výši 312 675 Kč, u , Anonymizováno, a.s. ve výši 110 406 Kč a u téže společnosti ještě ve výši 29 625 Kč (důkazy: žádost o poskytnutí úvěrového produktu, úvěrová smlouva, výpisy z úvěrového účtu).8. Ke dni 1.1.2025 byl celý úvěr prohlášen za splatný (výzva ke splatnosti celého dluhu, doklady o odeslání). Žalovaný na úvěr zaplatil celkem 512 847,92 Kč (výpisy z úvěrového účtu).9. V žádosti o úvěr uvedl žalovaný příjem ve výši 20 497 Kč a tento i doložil (potvrzení o výši pracovního příjmu, žádost o úvěr). Pracovník banky příjem zkontroloval na základě doloženého potvrzení o příjmu vystaveného zaměstnavatelem.10. Žalobkyně ověřila, že žalovaný není účasten insolvenčního řízení a nemá žádné závazky po splatnosti. Žalobkyně stanovila životní výdaje žalovaného na základě dat jím sdělených (počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi žalobkyně, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení prostřednictvím ekonomického modelu pro potřeby dokladování úvěruschopnosti) na 6 230 Kč, přičemž po odečtení těchto výdajů a splátky úvěru 9 326 Kč žalovanému každý měsíc zbyla částka 11 171 Kč (posouzení úvěruschopnosti).11. Dne 21.8.2025 žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu (předžalobní výzva, doklady o odeslání).12. Z ceníku a všeobecných obchodních podmínek soud nic podstatného nezjistil, proto se jim dále nevěnuje.13. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“14. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“15. Dle § 5 odst. 4 zákona platí, že „Na dohodu, kterou se za účelem odvrácení řízení o nárocích věřitele odkládá v důsledku prodlení spotřebitele platba nebo mění způsob splácení, přičemž smluvní ujednání jsou ve svém souhrnu pro spotřebitele alespoň stejně výhodná jako v původní smlouvě, se použijí pouze § 1 až 4, § 84, § 88 až 91, § 94, 97, § 99 odst. 3, 4 a 6, § 100 odst. 1 písm. b), odst. 2 až 4, § 101 odst. 2, § 102 odst. 1 a 4, § 104, 105, 108, 109, § 112 až 117a a § 120 až 177.“16. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“17. Soud vzal za prokázané, že žalobk