34 C 132/2017-182 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Původní žalobkyně, paní [celé jméno žalobce], se žalobou podanou dne 13. 4. 2017 ke zdejšímu soudu domáhala určení, že je vlastníkem podílu id. 1/3 na blíže specifikovaných nemovitých věcech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, k.ú. [část obce] na [list vlastnictví] (dále jen jako„ nemovitosti“). Tvrdila, že žalovaná je na základě dodatečného projednání dědictví po [anonymizováno] [jméno] [příjmení] – [příjmení], narozeného [anonymizováno] [rok] a zemřelém dne [datum], uvedena v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Dodatečné projednání dědictví bylo zahájeno na základě podání žádosti žalovanou dne 17. 4. 2015. Uvedenému předcházel návrh na dodatečné projednání dědictví po panu [jméno] [příjmení], zemřelému dne [datum], dědečku [anonymizována dvě slova]. [příjmení] - [příjmení] (dále jen jako„ [anonymizováno]. [příjmení]“), a také pan [jméno] [příjmení] – [příjmení], zemřelého manžela žalobkyně, který zdědil 1/3 majetku po panu [příjmení]. [příjmení]. Žalovanou první podaná žádost o dodatečné projednání dědictví po [anonymizováno]. [příjmení] ze dne 19. 9. 2013 byla založena na [list vlastnictví], k.ú. [část obce], na kterém byl vlastník nemovitostí identifikován jako„ [příjmení] [jméno], [část obce], [obec a číslo]“. V rámci 19. etapy oprav vedené pod [číslo jednací] bylo katastrem nemovitostí doplněno rodné číslo a změněno jméno vlastníka zapsaného u předmětného LV na„ [příjmení] [jméno], [část obce], [obec a číslo], [rodné číslo]“. Uvedené změny byly provedeny na základě úsudku pracovníka katastrálního úřadu, který ztotožnil osobu vedenou v katastru nemovitostí s osobou nadepsanou jako stranu Dohody o vydání věci vedené na katastrálním pracovišti pod sp. [značka automobilu] [číslo]. Změna vlastníka tak umožnila žalované podat žádost o dodatečné projednání dědictví po [anonymizována dvě slova]. [příjmení] – [příjmení], na základě kterého pak byla v katastru nemovitostí zapsána žalovaná jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí. Žalobkyně má však za to, že katastrální úřad dospěl k mylnému závěru ohledně osoby vlastníka předmětných nemovitostí, když vše nasvědčuje tomu, že skutečným majitelem měl být [anonymizováno]. [příjmení], neboť většina nemovitostí byla zakoupena v roce [rok], kdy [anonymizována dvě slova]. [příjmení] [příjmení] ještě ani nebyl narozen, pouze pozemek parc. [číslo] byl získán na základě smlouvy z roku 1941. Jako strana smlouvy je však zde označen„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [část obce]“, kterým byl bezesporu v předmětné době [anonymizováno]. [příjmení]. Katastrální úřad odmítl chybu v zápise vlastníka opravit, žalobkyně je tak nucena se obrátit na soud s návrhem na určení, že žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu na 1/3 předmětných nemovitostí. Naléhavý právní zájem spatřuje žalobkyně v tom, že není v katastru nemovitostí zapsána jako spoluvlastník, i když jím je. 2. Původní žalobkyně zemřela dne 27. 5. 2018. Usnesením zdejšího soudu ze dne 2. 12. 2020, č. j. 34 C 132/2017-142, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno s jejími procesními zástupci – současnými žalobci. 3. Žalobci se proto domáhali určení, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 na ve výroku uvedených pozemcích je v jejich vlastnictví. 4. Žalovaná v následném vyjádření nárok žalobců (i původní žalobkyně) zcela neuznala. Především nesouhlasila s tvrzením, že že ztotožnění osoby [anonymizováno]. [příjmení] – [příjmení], jako vlastníka předmětných pozemků přiřazením [rodné číslo] katastrem nemovitostí bylo nesprávné. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz nebo právně relevantní dokument, který toto tvrzení prokázal. Doposud předložené dokumenty nijak nedokládají ani neprokazují, že by žalobci měli být oprávněným spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Navíc předmětné pozemky nebyly ani projednány v dodatečném dědickém řízení po [anonymizováno]. [příjmení]. 5. Z uvedených důvodů navrhla žalovaná zamítnutí žaloby. 6. Podle ust. § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) se lze určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, domáhat jen tehdy, pokud je na tom naléhavý právní zájem. 7. Při nedostatku naléhavého právního zájmu soud nezkoumá ostatní věcné aspekty žaloby a žalobu zamítne (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1121/2011). 8. S ohledem na uvedené se tedy soud zabýval v prvé řadě otázkou, zda požadované určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem je podepřeno existencí naléhavého právního zájmu žalobců k takovému určení. 9. Naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (viz rozhodnutí publikované pod R 17/72 Sb. s. r.). Určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a odpovídající nápravy nelze dosáhnout jinak, a jednak v případech v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu. Jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec (onen„ pevný právní základ“), který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), či ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4551/2018 (dostupný na [webová adresa])). Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej NS ČR sp. zn. 3 Cdon 1338/96). Určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení je proto současně dán jen tehdy, jestliže je z objektivního hlediska způsobilé odstranit stav právní nejistoty žalobce nebo ohrožení jeho práva. 10. V projednávané věci z dokazování provedeného za účelem posouzení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vyplynulo, že předmětné nemovitosti nebyly předmětem dědického řízení po [anonymizováno]. [příjmení], a to ani dodatečného (prokázáno spisem Lidového soudu v [obec], sp. zn. [spisová značka]), ani předmětem dědického řízení po [jméno] [příjmení] – [příjmení] (zemřelém 2012), manželovi původní žalobkyně, což žalobci sami uvedli (prokázáno též obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 32 D 780/2018). Usnesením ze dne 6. 10. 2020, č. j. 32 D 780/2018-541 bylo potvrzeno nabytí předmětných nemovitostí jako celku do vlastnictví žalobců, aniž by se v dědickém spise nacházel jakýkoli podklad pro takové rozhodnutí (prokázáno obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 32 D 780/2018, zejména citovaným usnesením včetně protokolu z jednání, soupisem majetku založeným ve spise na čl. 495). 11. Návrh na provedení ostatních navržených důkazů zamítl soud pro nadbytečnost z důvodu právního posouzení věci a současně ostatní již provedené důkazy nehodnotil, neboť by i v případě prokázání žalobních tvrzení nebylo možno vyhovět uplatněnému žalobnímu návrhu, proto v takovém případě není třeba provádět dokazování (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 627/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3781/2018 a tam citovaná judikatura, obě rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz). 12. Na daný případ zásadně dopadají závěry publikované v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22Cdo 1826/2004, kdy tento soud řešil obdobnou právní otázku, tedy to,„ zda existuje naléhavý právní zájem žalobce – dědice na určení vlastnictví k věci, jež měla být ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele, zejména jde-li o jediného dědice, aniž tato věc byla předmětem řízení o projednání dědictví (s tím, že do té doby tato otázka nebyla jednoznačně judikaturou dovolacího soudu řešena). Pro právní praxi je zásadního významu rovněž řešení otázky, zda může mít zůstavitelův dědic naléhavý právní zájem na žalobě na určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem určité věci, jež nebyla předmětem dědického řízení, jestliže dosud nepodal návrh či podnět k zahájení řízení o dodatečné projednání dědictví“. 13. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí uvedl, že„ dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a podle ust. § 175a a násl. o. s. ř. se dědictví projedná v řízení o dědictví, které lze zahájit i bez návrhu, jakmile se soud příslušný k projednání dědictví dozví, že někdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého (ust. § 175a odst. 1 a 2 o. s. ř.), a které podle ust. § 175s o. s. ř. vedle případu přenechání dědictví věřitelům (