18 C 52/2022-11 — Obvodní soud pro Prahu 5

Žalobkyně se svým návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 2. 12. 2021 domáhala na žalované zaplacení částky uvedené v záhlaví s odůvodněním, že s ní uzavřela smlouvu o dodávce zemního plynu do odběrného místa na adrese [adresa žalovaného]. Za zemní plyn dodaný na odběrné místo v období od 12. 8. 2020 do 13. 4. 2021 vystavila žalované fakturu ze dne 19. 4. 2021, [číslo] splatnou dne 10. 5. 2021, znějící na částku 8 143,78 Kč. Na tuto fakturu za odebraný plyn v předmětném období žalovaná ničeho neuhradila. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky ve výši 8 143,78 Kč předžalobní upomínkou ze dne 13. 9. 2021. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaná je občanem Ruské federace s evidovaným bydlištěm na území České republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Ta je dána podle dle čl. 4 odst. 1 nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Dle čl. 4 odst. 2 nařízení se na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. V daném případě má žalovaná bydliště na území České republiky, a proto může být žalována u soudů České republiky a české soudy jsou tak příslušné k projednání a rozhodnutí ve věci. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto skutkovému stavu: Žalobkyně s žalovanou uzavřela na základě návrhu smlouvu o službách dodávky zemního plynu, na základě které se žalované zavázala dodávat zemní plyn do odběrného místa na adrese [adresa žalovaného], a zajistit související služby v plynárenství, za což se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni smluvní cenu za plnění a dále uhradit cenu za související služby v plynárenství. Dodaný zemní plyn za období od 12. 8. 2020 do 13. 4. 2021 vyúčtovala žalobkyně žalované fakturou splatnou dne 10. 5. 2021 znějící na částku ve výši 8 143,78 Kč a současně žalovanou vyzvala k úhradě této částky. Naposledy byla žalovaná žalobkyní k úhradě dlužné částky upomínána dopisem ze dne 13. 9. 2021. Po právní stránce soud věc posoudil následovně: Rozhodné právo pro daný závazkový vztah soud určil podle zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Podle § 87 odst. 1 tohoto zákona se smlouvy řídí právem státu, s nímž smlouva nejúžeji souvisí, pokud smluvní strany nezvolily rozhodné právo. Volba práva musí být vyjádřena výslovně nebo musí vyplývat bez pochybností z ustanovení smlouvy nebo z okolností případu. Účastníce zvolily jako rozhodné právo České republiky, jak vyplývá z článku VI odst. 1 smlouvy. Podle § 72 odst. 1 věta první zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), se smlouvou o dodávce plynu zavazuje výrobce plynu nebo obchodník s plynem dodávat účastníkovi trhu s plynem plyn a účastník trhu s plynem se zavazuje zaplatit za něj cenu. Mezi účastnicemi byla platně uzavřena smlouva o dodávce plynu ve smyslu § 72 odst. 1 energetického zákona, kterou se žalobkyně zavázala dodávat žalované zemní plyn do sjednaného odběrného místa, a žalovaná se zavázala za dodávky hradit sjednanou vyúčtovanou cenu. Žalobkyně svoji smluvní povinnost splnila a plyn žalované do sjednaného odběrného místa dodala. Cenu plnění za období od 12. 8. 2020 do 13. 4. 2021 žalobkyně žalované vyúčtovala na částku 8 143,78 Kč splatnou dne 10. 5. 2021, na kterou žalovaná neuhradila ničeho. Žádnou z těchto skutečností ani výši dlužné částky žalovaná v řízení nesporovala. Žalovaná vyčíslenou dlužnou částku ani přes výzvu nezaplatila, a žalobkyni proto vzniklo právo na její úhradu. Soud proto žalobě v plném rozsahu vyhověl, jak je patrno z výroku I., o příslušenství pohledávky rozhodl soud dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, úrok z prodlení přiznal žalobkyni v souladu s jejím návrhem ode dne následujícího po splatnosti splatné faktury, přičemž výše úroku z prodlení je dána zákonnou sazbou stanovenou nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterého má zcela procesně úspěšná žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v celkové výši 1 489 Kč spočívají v zaplaceném soudním poplatku 400 Kč a v odměně advokáta, která je tvořena: -) částkou 600 Kč, tj. odměnou za 3 úkony právní služby (§ 11 odst. 1 a § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“) za úkony právní služby: převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění, kdy sazba mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí 200 Kč, -) odměnou advokáta za 3 paušální náhrady hotových výdajů po 100 Kč (§ 13 odst. 4 ve znění § 14b odst. 5 AT) -) a náhradou za DPH ve výši 21 % z odměny za zastupování a z paušálních náhrad dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 189 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu k rukám zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta pro splnění povinností uložených žalované tímto rozsudkem byla soudem stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.