71 C 67/2022-73 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne [datum], postoupenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. Ncp 689/2022-37, domáhala, aby soud uložil žalované povinnost poskytnout reportáž [anonymizována čtyři slova]), která byla odvysílána na [příjmení] [příjmení] dne [datum], a to do 5 dnů od právní moci rozsudku na elektronickém médiu. Žalobkyně uvedla, že (jako) správní orgán vlastní činností zjistila, že na [příjmení] [příjmení] byla dne [datum] odvysílána reportáž [anonymizována čtyři slova]). V této reportáži vystupuje fyzická osoba, jejíž jednání je přičitatelné žalované. Tato osoba se opakovaně pohybovala na území [anonymizována tři slova], v klidovém území [anonymizována tři slova]. Správní orgán měl přestupkové jednání za dostatečně prokázané, proto dne [datum] přistoupil k vydání příkazu, kterým byla žalované uložena pokuta. Žalovaná podala proti uvedenému příkazu dne [datum] odpor, čímž byl příkaz zrušen a správní řízení pokračuje. V pokračujícím správním řízení žalovaná namítla, že součástí správního spisu není reportáž, která má být hlavním důkazem o přestupkovém jednání žalované. Jelikož reportáž byla uveřejněna na webových stránkách žalované a nebylo možné ji pomocí běžně dostupných technických prostředků stáhnout, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaslání záznamu na elektronickém médiu. Žalovaná na výzvu reagovala tak, že v souladu se zákazem sebeobviňování ve správním řízení reportáž správnímu orgánu nezašle a že se rozhodla odstranit ji ze svých internetových stránek. Žalobkyni se podařilo záznam reportáže stáhnout využitím služby [anonymizováno], podle vyjádření žalované však byl tento důkaz na [anonymizováno] nahrán protiprávně a bez souhlasu výrobce a jde tedy o důkaz, který byl získán v rozporu s právními předpisy. Aby mohla žalobkyně pokračovat v zahájeném správním řízení o přestupku na úseku ochrany přírody a krajiny, je nutné, aby jako důkaz o protiprávním jednání žalované založila reportáž do spisu. Žalobkyně však nemá žádnou zákonnou možnost, jak předmětnou reportáž získat. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne [datum]. Žalovaná předně namítala, že žalobkyně postrádá procesní subjektivitu k podání žaloby, resp. k zahájení řízení před soudem. Poukázala na § 21 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že žaloba nespadá do působnosti Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zároveň však žalobkyně není organizační složkou, která by byla k podání žaloby příslušná podle zvláštního právního předpisu. Žalovaná byla přesvědčena, že by soud měl řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavit. Žalovaná dále pro případ, že by soud dospěl k závěru o procesní subjektivitě žalobkyně, uvedla, že žalobkyně je organizačním útvarem, který ve vymezené oblasti veřejné správy zastupuje stát a je tedy vázán zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, (dále jen„ správní řád“) a s ohledem na to, že se věc týká přestupkového řízení, rovněž zákonem č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, (dále jen„ přestupkový zákon“). Jelikož podání žaloby na určení povinnosti neumožňuje ani správní řád a ani přestupkový zákon, žalobkyně tímto způsobem postupovat nemůže. Žalobkyně se snaží přinutit žalovanou k předložení reportáže, tato snaha však nemá zákonnou oporu v řízení před soudem ani v přestupkovém správním řízení. Žalovaná dále uvedla, že správní řád upravuje postup při dokazování v § 51 a násl. Na reportáž se vztahuje úprava důkazu ohledáním, podle které je vlastník předmětné věci povinen předložit věc správnímu orgánu s výjimkami stanovenými v § 55 odst. 2 až 4 správního řádu, mezi které spadá situace, kdy by umožněním ohledání způsobil vlastník věci sobě nebo osobě blízké stíhání pro trestný čin nebo správní delikt. Žalovaná tedy v souladu se správním řádem odepřela poskytnutí požadovaného videa. Uvedla, že zásada zákazu sebeobviňování je mj. zakotvena i v čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. 3. Při jednání soudu dne [datum] žalobkyně setrvala na podané žalobě, nicméně uvedla, že ji původně mínila podat jako správní žalobu. Poté uvedla, že má procesní subjektivitu, je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem životního prostředí. Vyložila, že zákaz sebeobviňování jako zásada není bezbřehý, což je potvrzeno již judikaturou. Podle Evropského soudu pro lidská práva, pokud jde o materiál již existující, je možné uložit protistraně, aby jej předložila, pokud to přispěje k dalšímu postupu v řízení. Předmětná reportáž přitom existuje, byla odvysílána a uveřejněna na webových stránkách [anonymizováno] [příjmení], stala se tedy součástí veřejného prostoru. Žalobkyně proto vydání reportáže nepovažuje za prolomení zákazu sebeobviňování. 4. Žalovaná při jednání dne [datum] navrhla, aby soud řízení zastavil, případně aby žalobu zamítl. Měla za to, že ve věci není dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 o. s. ř. a ani procesní subjektivita žalobkyně, přičemž nelze dovodit ani to, že by žalobkyně byla státní příspěvkovou organizací. Odkázala také na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí s tím, že ze zákona nevyplývá, že by správní orgán mohl žalovat vydání důkazu ve správním řízení. 5. Soud se vzhledem k povaze věci a k námitce žalované nejprve zabýval svou pravomocí a procesní subjektivitou žalobkyně, jakož i tím, zda se jedná o civilní či správní žalobu. 6. Podle § 19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. 7. Způsobilost být účastníkem řízení, tj. tzv. procesní subjektivitu, má podle § 19 o. s. ř. ten, kdo má právní osobnost podle hmotného práva, jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají i právnické osoby, a to soukromého i veřejného práva. 8. V nyní posuzované věci soud dospěl k závěru, že žalobkyně je státní příspěvkovou organizací, zřízenou opatřením [číslo] [stát. instituce] o vydání úplného znění zřizovací listiny státní příspěvkové organizace [název žalobkyně], č. j. [spisová značka] [číslo], v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, (dále jen„ zákon o majetku ČR“). 9. Státní příspěvkové organizace jsou specifický právní subjekt, který na rozdíl od organizačních složek státu může být právnickou osobou (srov. § 3 a 54 odst. 1 zákona o majetku ČR). Pokud státní příspěvkové organizace mají vlastní právní subjektivitu, nejedná se o organizační složku státu, nýbrž o samostatný subjekt, právnickou osobu sui generis. 10. Z hlediska soukromoprávního se tedy v případě žalobkyně a státu jedná o dva odlišné subjekty. Jako„ samostatná“ právnická osoba má žalobkyně procesní subjektivitu a je obecně oprávněna k podání návrhu na zahájení občanského soudního řízení. 11. K obdobným závěrům ostatně již dospěl Nejvyšší soud. Například v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1928/2008, vyslovil závěr, že„ státní příspěvková organizace, která je právnickou osobou, je pasivně legitimovanou ve sporu o vydání věci, kterou neoprávněně zadržuje jako věc, která není v majetku státu a se kterou jí nepřísluší hospodařit.“ V rozsudku ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3763/2020, pak Nejvyšší soud uvedl, že„ k postavení státních příspěvkových organizací se Nejvyšší soud již vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1003/2016, který byl uveřejněn pod č. 85 v časopise Soudní judikatura, roč. 2018, a podle něhož státní příspěvkové organizace nadále (tj. i od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) sice nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví státu), přesto jsou již výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacím hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek a za podmínek stanovených zákonem č. 219/2000 Sb. nabývají majetek pro stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008 sp. zn. 22 Cdo 1928/2008). U žalobce a státu v nyní posuzovaném případě jde tedy z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy žalobce ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům. (…) Stejně bude příspěvková organizace uplatňovat (svým jménem a na vlastní odpovědnost) nároky vzniklé z důvodu vzniku škody na majetku, který jí byl svěřen k její vlastní hospodářské činnosti (tedy činnosti prováděné na vlastní účet a odpovědnost). Újmu na svěřeném majetku nelze v těchto soukromoprávních vztazích považovat za újmu státu, který, byť je vlastníkem svěřeného majetku, v těchto právních vztazích nevystupuje. (…)“ 12. Soud proto nepřisvědčil námitce žalované o absenci procesní subjektivity žalobkyně. 13. S tím však souvisí zásadní otázka, a to z jaké pozice