10 C 292/2025-21 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne , datum, po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Uvedla, že s žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které byl žalovanému na jeho účet téhož dne poskytnut úvěr ve výši , částka, . Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,62 % ročně splácet prostřednictvím 48 měsíčních splátek ve výši , částka, , což nečinil řádně a včas. V tomto řízení požaduje žalobkyně po žalovaném zaplacení částky , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od , datum, do zaplacení z titulu smluvní pokuty.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud provedl důkazy, které ve věci žalobkyně navrhla, další důkazy nebylo třeba provádět. Za použití § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen ,,o. s. ř.“), soud učinil tento závěr o skutkovém stavu:4. Dne , datum, byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout peněžité prostředky ve výši , částka, , žalovaný se zavázal poskytnutou částku splácet formou 48 měsíčních splátek ve výši , částka, , a to spolu se smluvním úrokem ve výši 64,62 % p. a. a RPSN 87,64 %, celkem měla být vrácena částka , částka, (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne , datum, ).5. Návrh žalobkyně na provedení zbylých důkazů soud zamítl z důvodu právního posouzení věci.6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.8. Dle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů („zákon o spotřebitelském úvěru“), je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Žalobkyně s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, ve které byl sjednán úrok ve výši 64,62 % ročně, přičemž soudu je známo, že podle databáze ARAD ČNB činila průměrná úroková sazba úvěrů poskytnutých bankami ČR domácnostem v ČR k červenci 2021 7,53 % ročně. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Obecně je pak dovozováno Nejvyšším soudem, že přijatelnou „mezí“ smluvního úroku v obdobných případech je dvoj – až trojnásobek výše obvyklého úroku poskytovaného bankami (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ).11. V předmětné věci byl úvěrovou smlouvou ujednán smluvní úrok za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 64,62 % p. a. Výše úroku sjednaného v projednávané věci přesahuje maximální výši obvyklého úroku poskytovaného bankami v době uzavření smlouvy více než osmkrát. Dle smlouvy měl žalovaný vrátit částku , částka, , tedy více než dvou a půl násobek oproti poskytnuté částce , částka, . Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za natolik dramatický, že zakládá absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť se zjevně příčí dobrým mravům. Úvěr poskytnutý žalovanému vykazuje znaky lichvy tak, jak je tato definována v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , když výše úroků podstatě přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěru a půjček. Zjevné porušení dobrých mravů nabývá v tomto případě ještě vyšší intenzity, protože se jedná o smlouvu se spotřebitelem, který je slabší smluvní stranou a náleží mu tak zvýšená ochrana. Není tudíž pochyb, že jen na základě tohoto konstatování předmětná smlouva o úvěru naplňuje ve směrodatných rysech kritéria vymezená v nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. I. ÚS 199/11. Ochrana takto nabytých práv pak stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (dále srov. nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. III. ÚS 562/12).12. Na věci nic nemění skutečnost, že se jedná o úvěr nebankovní, neboť ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (srovnej např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ).13. Na základě výše uvedeného tak soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, a to v celém svém rozsahu. Smlouva o úvěru je smlouvou konsenzuální, jednou z jejích podstatných náležitostí je povinnost úvěrovaného hradit úroky, tuto část tak nelze oddělit od dalšího obsahu smlouvy (srovnej např. rozsudek Soudního dvora ze dne , datum, , ve věci C-377/14, Radlingerovi ca , právnická osoba, . či rozsudek Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č.j. , spisová značka, ). K příkladu lze uvést čl. 6.1 smlouvy, dle kterého v případě prodlení klienta s úhradou kterékoli splátky či její části vzniká klientovi povinnost uhradit poskytovateli smluvní pokutu či dochází k automatickému zesplatnění dluhu, přitom součástí splátky je kromě jistiny právě i sjednaný úrok.14. Žalobkyně se po žalovaném s ohledem na uvedené může domáhat toliko vrácení finanční částky, která byla žalovanému skutečně poskytnuta, tedy částky , částka, , a to z titulu bezdůvodného obohacení (ust. § 2991 a násl. o.z.), nikoli však další plnění dle smlouvy, včetně požadované smluvní pokuty.15. Na základě uvedeného dospěl soud k závěru, že žaloba je zcela nedůvodná, a proto ji zamítl.16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. tak, že nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádné ze stran, protože procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.