18 C 177/2020-31 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou podanou jejím zákonným zástupcem a doručenou soudu dne 29. 5. 2020 domáhá zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnila tím, že se dne 20. 4. 2018 se zúčastnila letu provozovaného žalovanou společností č. [číslo letu] z [obec] do [obec], jehož přílet do cílového místa byl oproti plánovanému času příletu zpožděn o více než 3 hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu, nárokuje úhradu kompenzace ve výši 400 euro ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). 2. Podáním ze dne 1. 9. 2020 zákonný zástupce žalobkyně doložil soudu rozsudek Okresního soudu v Opavě č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], kterým bylo opatrovnickým soudem schváleno podání předmětné žaloby za nezletilou žalobkyni. 3. Žalované navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť žalobkyně svůj nárok neuplatnila včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62. 4. K vyjádření žalované žalobkyně namítla, že zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20. Nad to žalobkyně svůj nárok uplatnila dne 25. 9. 2019, tedy před uplynutím žalovanou akcentované půlroční lhůty. 5. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť účastnice s tímto postupem souhlasily (žalobkyně v podání ze dne 30. 11. 2020 a žalovaná konkludentně). 6. Z listin založených žalobkyní týkajících se předmětného letu soud zjistil, že měla rezervaci na let č. [číslo letu] dne 20. 4. s časem odletu 16:30 hod., který operovala žalovaná. Tvrzené zpoždění žalovaná strana nijak nezpochybnila. Z emailu ze dne 25. 9. 2019 je zřejmé, že žalobkyně žalovanou požádala o proplacení kompenzace ve výši 400 euro z důvodu zpoždění předmětného letu. Z další emailové korespondence ze dne 30. 9. 2019, 8. 10. 2019 a 29. 10. 2019 se podává, že pro žalobkyni i jiné cestující byla navržena kompenzace ve výši 70%, kterou právní zástupce žalobkyně neakceptoval. Kompenzace nebyla i přes urgence ze strany žalované proplacena. Sporné mezi účastníky zůstalo, zda je nárok žalobců promlčen. 7. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 400 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost od 1 500 km do 3 500 km. 8. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. 9. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“. 10. V přepravních podmínkách žalované platných od 3. 5. 2017 bodu 13. 2. a 13. 3. je upraven postup žalované a práva cestujících při nepravidelnosti letecké dopravy, tj. zpoždění a zrušení plánovaného letu, a to citací nařízení č. 261/2004 a odkazem na toto nařízení při vymáhání nároku cestujících. 11. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise -https://ec.europa.eu/transport/sites/transport/files/themes/passengers/air/doc/complain_form/eu_complaint_form_cs.pdf). Tomu odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 12. Je sice pravdou, že shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, avšak důvodem zrušení nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98. Podepsaný soud má však za to, že i když uvedený rozsudek Městského soudu nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci. 13. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěr citovaného rozsudku SDEU C -139/2011 je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle o. z., což žalobci nezpochybňují, zpochybňují však aplikaci ustanovení § 2553 odst. 1 a 3 o. z., s tím, že toto ustanovení nelze aplikovat, neboť nařízení č. 261/2004, o které žalobci svůj nárok na zaplacení kompenzace opírají, není přepravním řádem. 14. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit odchylnými ustanoveními přepravní smlouvy či přepravních podmínek. Tomu ostatně odpovídá i dikce přepravních podmínek žalované (bod [číslo] a [číslo]), které právě na citované nařízení odkazují. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestujíc o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Soud podotýká, že ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie. 15. Soud tedy nesdílí názor žalobců, že není třeba uplatnit právo ze zpoždění (resp. zrušení) letu u přepravce vůbec či ve lhůtě stanovené v ust. § 2553 o. z. Uvedené ust. ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká. 16. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně notifikovali u žalované své právo na zaplacení kompenzace ve smyslu nařízení č. 261/2004, emailem ze dne 25. 9. 2019, na který žalovaná reagovala jak písemně tak telefonicky. S ohledem na předpokládaný odlet letadla dne 20. 4. 20