14 C 96/2020-29 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Každý ze žalobců se společnou žalobou doručenou soudu dne 26. 5. 2020 domáhal zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnili tím, že v noci ze dne 23. 8. 2019 na 24. 8. 2019 se zúčastnili letu provozovaného žalovanou společností č. [anonymizováno] [číslo] z Antalie do Prahy, který byl na svém příletu zpožděn více jak tři hodiny (dále jen„ předmětný let“). S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu každý ze žalobců požadoval úhradu kompenzace ve výši 400 euro s odkazem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“) a rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 19. 11. 2009, Sturgeon (C -402/07 a C -432/07) s tím, že žalovanou vyzvali k úhradě částky dne 4. 5. 2020. 2. Žalovaná navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť zpoždění předmětného letu nepřesáhlo 3 hodiny, ale činilo pouze 2 hodiny a 54 minut a dále vznesla námitku promlčení nároků žalobců, neboť žalobci svůj nárok neuplatnili včas, ale po uplynutí půlroční lhůty s odkazem na ust. § 2553 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) a na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62. 3. K žalovanou vznesené námitce promlčení žalobci namítli, že žalovanou zmiňovaný rozsudek Městského soudu v Praze zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20 a nikdy nenabyl právní moci, proto z něj soudy při rozhodování nemohou vycházet. 4. Z palubních lístků má soud za prokázané, že žalobci účastnili v noci ze dne 23. 8. 2019 na 24. 8. 2019 letu žalované č. [anonymizováno] [číslo] z Antalie do Prahy. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 5. 2020 s doručenkou má soud za prokázáno, že žalobci vyzvali žalovanou k zaplacení žalovaných částek s tím, že výzva byla žalované doručena dne 4. 5. 2020. 5. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 400 euro, neboť se jedná o letovou vzdálenost od 1 500 km do 3 000 km. 6. Podle ust. § 2553 odst. 1 a 3 o. z., jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Podle ust. 2578 o. z., podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. 7. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“. 8. Ze závěrů rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62, bod 10., 11. vyplývá:„ Pojem přepravní řád uvedený v ust. § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu ust. § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který v rámci letecké přepravy zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody ve smyslu článku 7 Nařízení. K odvolacím námitkám žalobkyně je dále nutno uvést, že i samotné Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek daných Nařízením. Nařízení je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely (dostupný široké veřejnosti i v elektronické formě např. na stránkách Evropské komise - [webová adresa]). Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i článků 14 a 5 odst. 1 písm. c) Nařízení. Tvrzení žalobkyně, že Nařízení žádnou notifikaci nepředpokládá, je proto chybné. Pokud občanský zákoník v ust. § 2553 výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, je zřejmé, že návrhu nešlo vyhovět. Je přitom zřejmé, že Nařízení nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná (tedy zda je ″spotřebitelem″ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v článku 3 odst. 1 větě prvé Nařízení).“ 9. Shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl sice zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2019, sp. zn. IV. ÚS 286/20, důvodem zrušení však nebyl nesprávný právní názor na otázku promlčení, ale nesprávné poučení účastníků o možnosti podat dovolání, aniž by otázka promlčení byla řešena. Celé řízení bylo pro zpětvzetí žaloby zastaveno a rozsudek soudu I. stupně byl zrušen (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020 č. j. 18 Co 265/2019 – 98). I když uvedený rozsudek Městského soudu v Praze nenabyl právní moci, obsahuje úvahy a premisy aplikovatelné i v dané věci. 10. Nařízení č. 261/2004 neobsahuje vlastní úpravu promlčení. V souladu se závěry citovaného rozsudku SDEU C [číslo] je nutno posuzovat otázku promlčení podle vnitrostátní právní úpravy, tedy v tomto případě podle zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) 11. Povinnosti cestujících upravené nařízením č. 261/2004 nelze ze strany dopravce nijak omezit ani vyloučit. Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckému přepravci povinnost informovat cestující o jejich právech, při jejich uplatnění mohou použít typizovaný formulář dostupný na webových stránkách Evropské komise. Tato povinnost leteckého přepravce a tomu odpovídající práva cestujícího jsou založena na předpokladu notifikace nároku cestujícím. Stejný závěr je pak možno dovodit ze znění již odvolacím soudem uváděného odst. 20 preambule a čl. 14, čl. 5 odst. 1 písm. c), ale i čl. 12 či čl. 15 odst. 2 nařízení č. 261/2004, které předpokládají další či jinou notifikační aktivitu cestujícího. Ustanovení § 2578 o. z. nepředpokládá podrobnější úpravu přepravy osob a věcí pouze přepravními řády, ale stanoví, že může být upravena„ zejména“ přepravními řády, pokud neexistuje přímo aplikovatelný předpis evropské unie. 12. Ustanovení § 2553 o. z. ukládá cestujícím povinnost uplatnit nároky z přepravní smlouvy bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců ode dne nastoupení k letu nebo ode dne, kdy měl cestující na let nastoupit. Jedná se o hmotněprávní lhůtu; nestačí tedy, aby byla notifikace ze strany cestujícího v uvedené lhůtě odeslána, ale musí být doručena. Pokud právo nebylo v uvedené lhůtě řádně uplatněno, k námitce přepravce zaniká. 13. S ohledem na den odletu letadla (23. 8. 2019) a prokázané doručení výzvy žalobců žalované dne 4. 5. 2020 byla výzva doručena po zákonné lhůtě 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že žalovaná námitku pozdního uplatnění práva vznesla, soudu nezbylo, než ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z. žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení. 14. O nákladech řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšné žalované soud přiznal vůči žalobcům právo na náhradu paušálu ve výši 600 Kč za vyjádření ve věci a účast na jednání soudu dne 26. 2. 2021.