18 C 298/2021 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobkyně se žalobou, doručenou soudu dne 7. 7. 2021 domáhají zaplacení ve výroku rozsudku uvedené částky. Žalobu zdůvodnily tím, že se dne 24. 8. 2018 účastnily letu provozovaného žalovanou společností č. [číslo] z [obec] do [obec], jehož odlet byl stanoven na 18:05 hodin a přílet na 22:25 hodin. Odlet letadla byl však zpožděn a žalobkyně do cílové destinace přiletěly až v 1:30 hodin dne 25. 8. 2018, tedy se zpožděním větším než tři hodiny. S ohledem na leteckou vzdálenost místa odletu a příletu, nárokují úhradu kompenzace ve výši 400 euro pro každou z žalobkyň ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ nařízení č. 261/2004“). 2. Ve smyslu žaloby byl vydán platební rozkaz, proti kterému žalovaná společnost podala odpor a navrhla, aby žaloba byla zamítnuta, neboť nárok žalobkyň je promlčen v obecné tříleté promlčecí lhůtě. 3. Účastníci učinili nesporným rezervaci tvrzeného letu žalobkyněmi a zpoždění tohoto letu o více jak 3 hodiny tak, jak je vylíčen v bodě 1. Rozsudku. Z výzvy žalobkyň ze dne 1. 8. 2018 se podává, že žalobkyně vyzvaly žalovanou k zaplacení kompenzace. Spornou skutečností mezi účastníky zůstala otázka námitky promlčení, případně mimořádné okolnosti. 4. Na věc dopadá přímo použitelné nařízení č. 261/2004 čl. 5 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. b), podle kterého má cestující právo na náhradu ve výši 400 EUR, neboť se jedná o letovou vzdálenost od 1 500 km do 3 500 km. 5. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“. Z uvedeného vyplývá, že rozhodným právem pro posouzení důvodnosti námitky promlčení je tak ohledně nároků podle z čl. 7 Nařízení 261/2004 české právo. 6. Podle § 629 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník v platném znění, promlčecí lhůta trvá tři roky. Podle § 620 odst. 1 věta prvá o. s. ř. okolnosti rozhodné pro počátek běh promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. 7. Žalobci se dle žalobních tvrzení o vzniku škody a její výši ve výši 400 EUR pro každého, včetně osoby povinné k náhradě dozvěděli dne 24. 6. 2018. Žaloba byla soudu doručena dne 7. 7. 2021, tedy po uplynutí 3 leté lhůty. 8. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že nárok žalobkyň je promlčen a žalovaná společnost námitku promlčení vznesla, proto soudu nezbylo než žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení. 9. Soud rozhodl o povinnosti žalobkyň zaplatit náhradu nákladů řízení žalované, která byla ve věci úspěšná, v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku. Náklady žalované tvoří paušální náhrada podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., za dva úkony (písemné vyjádření k žalobě, a účast na jednání) po 300 Kč, celkem 600 Kč.