19 C 253/2020-32 — Obvodní soud pro Prahu 6

Předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení 10 890 Kč (250 EUR) s příslušenstvím jako dlužné náhrady za zpoždění letu žalované [číslo] [číslo] dne [datum]. Soud ve věci rozhodl platebním rozkazem, proti němuž podala žalovaná včasný odpor, ve vyjádření žalovaná namítala pozdní uplatnění nároku žalobcem a zánik jeho práva ve smyslu § 2553 odst. 3 o.z. Soud vzal ze shodných tvrzení stran za prokázané, že žalobce se dne [datum] účastnil letu č. [číslo] [číslo] z [obec] do [obec]. Operujícím leteckým dopravcem byla žalovaná. Odlet spoje byl stanoven na 16:35 hodin, přílet spoje byl stanoven na 18:20 hodin. Skutečný přílet do cílové destinace se uskutečnil až 2:50 hodin následujícího dne, což bylo o více než 4 hodiny později oproti plánovanému času příletu. Žalobce uplatnil u žalované požadavek na zaplacení náhrady dne [datum]. Žalobce zakoupil zájezd na základě smlouvy o zájezdu uzavřené s poskytovatelem [právnická osoba] – cestovní kancelář, jehož součástí byla i sjednaná letecká přeprava na trase [obec] – [obec] a zpět. Skutková zjištění učinil soud ze shodných tvrzení stran, závěr o skutkovém stavu je shodný. Mezi účastníky nebylo po skutkové stránce sporu, že žalobce se účastnil letu žalované, který byl významně zpožděn (zpoždění přesáhlo 4 hodiny). Žalobce letenku zakoupil v rámci zájezdu prostřednictvím cestovní kanceláře. Následně (po 21 měsících od uskutečnění zpožděného letu) uplatnil žalobce svůj nárok na náhradu škody u žalované coby provozujícího leteckého dopravce. Po právní stránce posuzoval soud uplatněný nárok podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (dále také jako„ Nařízení“). Dle článku 7 odst. 1 Nařízení, ve spojení se související judikaturou Soudního dvora EU přísluší cestujícím při délce letu do 1500 km náhrada škody ve výši 250 EUR za předpokladu, že zpoždění letu přesáhne tři hodiny. Podle § 2553 odst. 1 o.z. jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Podle odst. 2 při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády. Podle odst. 3 práva podle odstavců 1 a 2 musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. Výsledek řízení byl závislý na právním posouzení otázky, zda se na danou situaci vztahuje požadavek uplatnění nároku žalobcem ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., tj. ve lhůtě 6 měsíců od provedení přepravy. Tuto otázku již řešil Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 23. 10. 2019 č. j. 18 Co 265/2019-62. V něm odvolací soud potvrdil rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 10 C 147/2019-42 ze dne 10. 7. 2019, jímž byly nároky žalobců na paušalizovanou náhradu škody podle čl. 7 nařízení č. 261/2004 zamítnuty jako promlčené ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z. Odvolací soud shledal, že pojem přepravní řád uvedený v § 2553 odst. 1 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl podle § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské unie, který pro leteckou přepravu zavádí mimo jiné i nárok na paušalizovanou náhradu škody podle čl. 7 nařízení č. 261/2004. Uvedl, že i samotné nařízení č. 261/2004 předpokládá jistou notifikaci cestujícího, neboť samo nepodmiňuje výplatu paušalizovaného odškodnění pouhým naplněním podmínek, které samo stanoví, nýbrž je naopak založeno na povinnosti dopravce informovat cestující v případě zpoždění letu o jejich nastalých právech, a to i formou odkazu na existující typizovaný formulář vydaný právě pro tyto účely. Tomuto odpovídá i dikce odstavce 20 preambule, ale i čl. 14 a čl. 5 odst. 1 písm. c) tohoto nařízení. Jestliže § 2553 o. z. výslovně podmiňuje nároky z přepravy jejich včasnou notifikací u dopravce (viz odstavec 3) a s jejich (včasným) neuplatněním v propadné lhůtě 6 měsíců spojuje nemožnost přiznání nároku za podmínky, že dopravce zároveň namítne pozdní uplatnění práva, nelze nároku uplatněnému po uplynutí lhůty vyhovět. Je zřejmé, že nařízení č. 261/2004 nerozlišuje, o jakého cestujícího jde (tedy zda je„ spotřebitelem“ či nikoli), a nárok na paušalizovanou náhradu škody přiznává všem cestujícím bez rozdílu (s výjimkou specifických skupin cestujících uvedených v čl. 3 odst. 1 větě první nařízení č. 261/2004). Soud si je plně vědom skutečnosti, že výše citované rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 286/20 ze dne 10. 3. 2020. Ze zrušujícího rozhodnutí Ústavního soudu je však zřejmé, že s ohledem na důvod vyhovění ústavní stížnosti nebyl Ústavní soud oprávněn přezkoumávat skutková zjištění či právní závěry odvolacího soudu ve věci samé a, jak sám Ústavní soud zdůraznil, nelze vykládat jeho rozhodnutí v tom smyslu, že by Ústavní soud pro účely dalšího řízení přisvědčil závěrům obsaženým v napadeném rozsudku městského soudu, ať už se tykají procesních předpokladů odvolacího řízení nebo skutkových zjištění či právních závěrů soudů obou stupňů. Právní názor odvolacího soudu tak zůstal nezpochybněn. V souladu s výše uvedeným právním názorem soudu vyššího stupně soud v předmětné věci dovodil, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované po marném uplynutí lhůty ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z., nárok je promlčen. Proto soud výrokem I. rozsudku žalobní nárok zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 600 Kč představující 300 Kč za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.