6 C 111/2020 — Obvodní soud pro Prahu 6

1. Žalobci podali u zdejšího soudu dne [datum] návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalované o zaplacení částky 1 000 EUR s příslušenstvím z titulu náhrady škody za zpožděný let č. [číslo letu] z [obec] do [obec], kterého se žalobci zúčastnili a jehož operujícím leteckým dopravcem byla žalovaná. Přílet do cílové destinace byl stanoven na den [datum] v [údaj o čase] hod., skutečný čas příletu však byl však až v [údaj o čase] hod., tedy o více než 3 hodiny později oproti plánovanému času příletu. V souladu s Nařízením Evropského Parlamentu a rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen„ Nařízení“), tak žalobci požadují po žalované každý náhradu škody ve výši 250 EUR, tj. celkem 1 000 EUR. 2. Elektronickým platebním rozkazem ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] uložil Obvodní soud pro Prahu 6 žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu škody s příslušenstvím dle podaného návrhu. 3. Žalovaná proti výše uvedenému elektronickému platebnímu rozkazu podala v zákonné lhůtě odpor a k nároku žalobců uvedla, že tento neuznává co do důvodu i výše. Žalovaná dále uvedla, že právní zástupce žalobců uplatnil nárok na zaplacení vymáhané částky dopisem ze dne 9. 5. 2019. Podle ust. § 2553 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) musí cestující uplatnit právo na náhradu škody vzniklé tím, že přeprava nebyla provedena včas bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců. V opačném případě soud právo cestujícímu nepřizná, namítne-li dopravce, že nebylo uplatněno včas. Dle žalované tak žalobci neuplatnili právo na náhradu škody včas. Žalovaná dále argumentovala rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019 č.j. 18Co 265/2019-62, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10.7.20149 č.j. 10 C 147/2019-42, ve kterém bylo stanoveno, že ust. § 2553 o.z. je třeba aplikovat i na případy náhrady škody dle Nařízení. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta. 4. Žalobci s námitkami žalované nesouhlasili a uvedli, že Nařízení nelze považovat za přepravní řád v kontextu namítaného § 2553 o. z., ale za přímo použitelný předpis Evropských společenství dle § 2578 o. z. Přepravním řádem ve smyslu citovaného ustanovení je třeba rozumět pouze podzákonný právní předpis provádějící zákonnou úpravu, přičemž tyto řády nesmí ukládat právní povinnost nad rámec zákona, proto nelze pod pojem„ přepravní řád“ zahrnovat i přímo použitelný právní předpis Evropské unie. Žalobci žalobou nepožadují práva dle § 2553 odst. 1 či 2 o. z., tedy nárok vyplývající z přepravních předpisů, ale nárok vyplývající z komunitárního předpisu. Dle žalobců se ustanovení § 2553 o. z. týká pouze náhrady škody (jakožto majetkové újmy), zatímco žalobou je uplatňován nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepohodlím cestujících, přičemž o. z. pojem majetkové škody a nemajetkové újmy rozlišuje. Dle žalobců v případě nároku na kompenzaci dle Nařízení ani není dána potřeba dopravce notifikovat, neboť povinnost vyplácet cestujícím paušální kompenzaci za zrušený či zpožděný let vyplývá přímo z Nařízení. Dle žalobců se tak v tomto případě vůbec neaplikuje § 2553 o.z., neboť nelze omezovat práva spotřebitelů – cestujících – vnitrostátním předpisem a jeho lhůtami. 5. Mezi účastníky je sporné, zda se na nárok žalobců aplikuje § 2553 o.z., a zda byl jejich nárok uplatněn v souladu s tímto ustanovení včas, tedy nejpozději do 6 měsíců od přepravy. Naopak nespornou mezi účastníky je skutečnost, že se žalobci předmětného letu zúčastnili, a že tento let byl na svém příletu do cílové destinace o více než 3 hodiny opožděn. 6. Předžalobní výzvou má soud za prokázané, že žalobci uplatnili nárok na náhradu újmy za zpožděný let č. [číslo letu] z [obec] do [obec] ze dne [datum] u žalované dne 25. 4. 2019 s tím, že žalovaná byla vyzvána k úhradě požadované částky 1000 EUR do 10 dnů. 7. Pravomoc (mezinárodní příslušnost) ve věci rozhodnout byla dovozena z čl. 4 odst. 1 Nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 s odhledem na sídlo žalované, které se nachází v obvodu podepsaného soudu. Rozhodným právem pro předmětnou smlouvu o přepravě osob je právo české, a to s odkazem na článek 12 písm. d) ve spojení s článkem 5 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008. 8. Podle článku 7 odst. 1 Nařízení, odkazuje-li se na tento článek, obdrží a) 250 EUR u všech letů o délce nejvýše 1500 kilometrů; b) 400 EUR u všech letů ve Společenství delších než 1500 kilometrů a u všech ostatních letů o délce od 1500 kilometrů do 3500 kilometrů; c) 600 EUR u všech letů nespadajících pod písmeno a) nebo b). 9. Z judikatury SDEU ve věci STURGEON (C -402/07 Sturgeon v . Condor a C -432/07 Bock v . Air France) vyplývá, že SDEU zastává stanovisko, že cestující letů zpožděných o více než 3 hodiny mají nárok na finanční náhradu dle článku 7 Nařízení Rady ES č. 261/2004 z důvodu principu rovnosti zacházení, neboť utrpěli stejnou škodu jako cestující zrušeného letu, spočívající ve ztrátě času. 10. Podle závěrů rozsudku SDEU ze dne 22 listopadu 1012 ve věci C -139/11, Joan Cuadrench Moré proti KLM, bod 33:„ S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že nařízení č. 261/2004 musí být vykládáno v tom smyslu, že lhůtu, ve které musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle článků 5 a 7 tohoto nařízení, stanoví pravidla každého členského státu, která upravují promlčecí lhůty vztahující se na podání žaloby.“. 11. Podle § 2553 odst. 1 o. z. jedná-li se o pravidelnou přepravu osob, stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, nebyla-li přeprava provedena včas. Dle odst. 2 citovaného ustanovení nahradí dopravce při nepravidelné přepravě osob škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády. Podle odst. 3 musí cestující práva podle odstavců 1 a 2 uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas. 12. Nařízení žádnou lhůtu k uplatnění nároku na náhradu újmy nestanoví. Dle čl. 1 preambule Nařízení činnost Společenství v oblasti letecké dopravy měly mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele. 13. Podle § 2578 o. z. podrobnější úpravu přepravy osob a věcí stanoví jiný právní předpis, zejména předpisy, kterými se stanoví přepravní řády, nestanoví-li tak přímo použitelný předpis Evropských společenství. 14. Podstatnou otázkou v tomto řízení bylo, zda Nařízení umožňuje aplikaci českého právního řádu v otázce notifikace práv ze zpožděné přepravy předpokládané v ust. 2553 odst. 3 o. z., jelikož přímo použitelné Nařízení neobsahuje úpravu lhůty, ve které je potřeba uplatnit práva cestujících za zrušený či zpožděný let a nepřichází v úvahu použití žádného přepravního řádu. V tomto ohledu má soud za to, že pojem přepravní řád uvedený v § 2553 odst. 3 o. z. zásadně nevylučuje, aby jím byl ve smyslu § 2578 o. z. chápán i přímo aplikovatelný předpis Evropské Unie, neboť citovaný § 2578 o. z. výslovně stanoví, že podrobnější práva cestujících upravují prováděcí předpisy, zejména ty obsahující přepravní řády, nejsou-li tato práva přímo upravena předpisem Evropských společenství, jak je tomu v projednávané věci. 15. Kromě toho i samo Nařízení předpokládá jistou notifikaci cestujícího, když dopravci ukládá povinnost cestujícího o jeho právech v případě zrušení či zpoždění letu informovat. Nařízení dále nerozlišuje, o jakého cestujícího se jedná, přičemž soud má za to, že povaha cestujícího, který s leteckou společností uzavírá smlouvu o přepravě, jako spotřebitele, vyplývá z preambule Nařízení. Povaha postavení cestujícího však není relevantní k úpravě lhůt na uplatnění nároku za náhradu újmy ze zrušeného či zpožděného letu, když nárok na paušální náhradu Nařízení přiznává všem cestujícím bez rozdílu. Rovněž argument, že § 2553 se aplikuje pouze na náhradu škody a nikoliv nemajetkové újmy soud považuje za lichý, neboť odst. 1 citovaného ustanovení výslovně uvádí, že přepravní řády stanoví„ jaká práva“ má cestující, přičemž tato práva nejsou nikterak omezena na náhradu pouze majetkové škody – ostatně samotné Nařízení pracuje s pojmem škody a odškodnění cestujících, pojem nemajetkové újmy se v něm nevyskytuje. 16. Soud má tedy v souladu s citovanými ustanoveními občanského zákoníku a Nařízení za to, že včasná notifikace cestujícího je nezbytným předpokladem pro úspěšné uplatnění práv z přepravy ve smyslu § 2553 o. z. a Nařízení, přičemž Nařízení je třeba považovat za přepravní řád ve smyslu § 2553 o. z., a proto je pro úspěšné uplatnění práv z přepravy nutné uplatnit práva u dopravce včas